Neexistuje nic takového jako právo na nekuřáckou hospodu

už to nechají být. Jenže i přesto, že si prosadili svou, stále do tématu rýpou. A já stále narážím na sociálních sítích, blogech a všude možně na další a další boje proti kouření. Není divu, protože i v médiích se sem tam objevuje něco nového – třeba, že podle nějaké pochybné statistiky s tímto zákonem souhlasí tři čtvrtiny populace ČR, nebo že se to zase někde v parlamentu projednává.
Přečetl jsem na toto téma spoustu debat a myslím, že v nich často bývá opomíjen ten hlavní problém celé věci. Libertariánský pohled a libertariánské argumenty sice už zazněly, ovšem často bývaly roztroušené v textech, které se zabývají něčím jiným a k problému s kouřením odkazují spíše jako na nějaký příklad.
A tak jsem se rozhodl ještě jednou pořádně shrnout, jak to s kouřením v restauracích vlastně je. Podotýkám, že sám jsem nekuřák a kouření nemám rád, takže mě osobně zákaz kouření nijak neomezuje, nicméně jsem proti takovému zákazu z principu.
Zákon totiž neomezuje kuřáky, ale spíše majitele hospod. Je na majiteli hospody, aby rozhodl, jestli hospoda bude kuřácká či nekuřácká. Takový majitel by měl o svém majetku rozhodovat úplně stejně jako každý rozhoduje o tom svém. A já o svém majetku rozhoduji. Můžu si zvolit jakou barvou doma budu mít natřené zdi, jaký budu mít koberec (budu-li nějaký opravdu chtít). Jaké obrazy si pověsím na zeď. Jakou barvu budou mít záclony. A tak dále.
Kdyby mi stát zakázat mít doma modré zdi nebo si dát na zeď zarámovaného Freddiho Mercuryho, jistě budeme takový zákon považovat za absurdní. Co je komu po tom, co doma mám? Ovšem státní propaganda už nás naučila, že je zcela v pořádku dávat podobně absurdní rozkazy majitelům hospod.
Podle zákona je totiž hospoda veřejný prostor, a na základě toho může stát právě něco takového zakázat. Nicméně to, že stát prohlásí hospody za veřejný prostor z hospody veřejný prostor doopravdy nedělá. Možná tak byrokraticky, papírově, legislativně, ale realita je jiná. Úplně stejně jako kdyby se schválil zákon, podle kterého je každá kočka vlastně pes, tak možná to tak bude papírově, ale reálně bude každá kočka pořád kočka.
Lidsky – bez ohledu na to, co říká paragraf – je hospoda stále soukromý majetek hospodského. Stejně tak je můj dům stále můj, bez ohledu na to, jestli poslanci odhlasují nějakou byrokracii, která prohlásí můj dům za veřejný prostor a dají si tak sami sobě nějaké právní možnosti mě omezovat.
Odpůrci kouření rádi argumentují, že mají právo na čistý vzduch a kuřák v hospodě omezuje jejich svobodu. Tento argument mi však připadá značně nedotažený do konce.
Je nutné si uvědomit, že člověk do hospody vstupuje zcela dobrovolně. A pokud je předem srozuměn s tím, že je hospoda kuřácká, není jeho právo na čistý vzduch nijak omezeno. On stále má právo do té hospody nejít a dýchat čistý vzduch venku, nebo jít třeba do nekuřácké restaurace. Stěžovat si na zakouřené prostředí na místě, o kterém předem vím, že se tam bude kouřit, je zhruba stejné jako jít na metalový koncert a stěžovat si, že je tam moc hlasitá hudba, nebo jít na koupaliště a stěžovat si na mokré prostředí.
Pokud čtenář v této fázi už pochopil, jak funguje respekt k vlastnictví, práva majitele pozemku a dobrovolnost, už nejspíše chápe, že argumenty se zdravím zde nedávají smysl. A přitom velká většina diskuzí na toto téma se točí právě kolem toho, jak kouření škodí zdraví a jak je pasivní kouření nebezpečné, a tak dále. To přece nikdo nerozporuje. Ve skutečnosti to nehraje v celé problematice roli.
Já sám ohrožuji své zdraví, když jdu do kuřácké restaurace. Tedy pokud učiním takovou volbu, je to můj problém a moje chyba. Principiálně se to neliší od situace, kdy jdu na metalový koncert a ohrožuji tím svůj sluch.
Dalším argumentem pak typicky bývá „ale u nás na vesnici je jen jedna hospoda a ta je kuřácká“, což ale jako argument rovněž neobstojí. To, že je na vesnici jen jediná hospoda a je kuřácká, je lidsky řečeno prostě smůla. Nicméně to ještě nedává přece nikomu morální právo na to, někomu něco zakazovat. Neexistuje nic jako právo na nekuřáckou hospodu, který mi stát musí poskytnout. Stejně jako mi nikdo nemusí poskytovat tetovací salón, když u nás na vesnici žádný není. Nebo mi nikdo nemusí poskytovat pánské kadeřnictví, jen proto, že máme na vesnici jen dámské.
Nicméně zde se hodí připomenout, proč situace, kdy je na vesnici jen jediná hospoda, vlastně vznikne. Je způsobená přemírou státní byrokracie. Čím více klacků podnikatelům a živnostníkům stát hází pod nohy, tím více je demotivuje k tomu, aby do takové aktivity šli. Ve výsledku jsou lidé raději zaměstnanci než zaměstnavatelé a podnikatelé. Zákaz kouření je mimochodem další byrokracie, čili díky ní také vzrostla šance, že hospod bude méně. Takže, chcete-li na vaší vesnici mít možnost si vybrat z kuřácké i nekuřácké restaurace či hospody, nechtějte zákaz kouření. Chtějte opak – méně byrokracie, méně předpisů, méně opatření.
Poslední argument, který často v souvislosti se zákazem kouření slýchávám, tvrdí, že to z nás dělá civilizovanější národ a doháníme západ, protože v zahraničí už takový zákaz dávno platí. Nebudu rozporovat, jestli v zahraničí skutečně taková nařízení platí (slyšel jsem ovšem, že těch států ve skutečnosti není tolik, jak se snaží politici tvrdit), ale podotknu jen, že to opět je zcela irelevantní skutečnost. Pokud je nějaký zákon či omezení špatné, je špatné bez ohledu na to, v kolika jiných státech platí. I kdyby platil ve všech ostatních státech na světě, stále to není argument, ze kterého logicky plyne prospěšnost takového omezení.
A na závěr bych se rád vyjádřil k emocím. Člověk je tvor emocionální, to nelze popřít. Ovšem zastávám názor, že by se každý měl snažit pohlížet na věci spíše s rozumem. Kolem kouření vidím mnoho emocí. Vidím různé lidi nadávat kuřákům do gaunerů a neohleduplných hovad. Vidím tu emociální výkřiky typu „kuřáky nakopat“ a já tomu rozumím. Opravdu ale stačí tyhle emoce k tomu, abychom někomu něco zakazovali? Víme jistě, že pravdu najdeme ve vzteku a nenávisti? A nikoliv v touze po vědění, ve snaze hledět na problém z více úhlů a vyslechnout si argumenty všech skupin?
Matthias Lukl, Mises.cz