Je minimální mzda pro hospodářský život prospěšná nebo škodlivá? Hodně lidí bez váhání řekne prospěšná. Hodně stejně rezolutně odvětví škodlivá. Ekonomové nepřinesli přesvědčivý důkaz ani jednoho pohledu.
U nás se tato diskuse nyní rozeběhla znovu poté, co sněmovna schválila novelu zákoníku práce, která obsahuje provázání minimální mzdy s průměrnou mzdou a jejím zakotvení na úrovni 47 procent průměru.
Jako v mnoha jiných případech, tak i tentokrát se ve veřejné diskusi objevují některá prazvláštní tvrzení. Například to, že „nebýt Bruselu, tak žádnou minimální mzdu nemáme“. A řada dalších, ale věnujme se nejprve tomuto poměrně s fakty neslučitelné výroku.
Česká republika institut minimální mzdy v téměř současné podobě (samozřejmě nikoliv výši) zavedla ještě za federace, přesněji v roce 1991. To ale byla reakce na privatizaci a celkové společenské změny, protože samozřejmě reálně minimální mzdy existovaly v podobě prvních platových tříd po celou dobu předchozího plánovaného hospodářství. A nejen to. I za Protektorátu existovaly minimální mzdy. Tím se dostáváme k pointě: V Československé republice byly minimální mzdy pro řadu profesí zavedeny již v roce 1919.
Lze naprosto s jistotou tvrdit, že ani jedna z těchto postupných podob nevycházela z „diktátu Bruselu“.
Faktem je, že ta nyní přijatá poměrně výrazná změna je implementací evropské legislativy. A z ní právě vychází onen poměr 47 procent průměru (jakkoliv by původní představě odpovídalo spíše 50 procent průměru, ale to už není tak důležité). Hlavní systémový posun je trochu jiný: V podstatě ve všech historických podobách byla minimální mzda (nebo nejnižší platová třída) politickým rozhodnutím. Oproti tomu je stanovení procenta z průměru v principu tržnějším postupem. Jakkoliv je nutné zdůraznit, že zákon ve skutečnosti obsahuje řadu složitých konstrukcí, které umožňují vládě zasáhnout nebo ji dokonce nutí systém průběžně přehodnocovat. Ale to nemění princip.
Racionálnější námitkou je připomínka „matematické pasti“. Pokud bude minimální mzda vždy dotahovat průměr (doroste na 47 procent z něj), pak v dalším období tento růst vstoupí do výpočtu průměru, takže zase dojde k „dotáhnutí“ na nových 47 procent i v případě, že by se ostatní mzdy ani nepohnuly. To je z hlediska čísel faktická poznámka, avšak v pásmu minima se pohybuje celkem málo mezd, takže „automatická valorizace díky valorizaci“ je ve skutečnosti velmi málo podstatná až téměř bezvýznamná.
Pak je zde opravdu faktická námitka regionálně profesní. Průměr vzniká součtem obrovského počtu skutečně vyplacených mezd a vydělením výsledné hromady peněz počtem lidí, kteří mzdy pobírají. To znamená, že dochází k mimořádné agregaci a na jedné hromadě se ocitají kvalifikovaní i nekvalifikovaní, manažeři i uklízečky, lidé z Prahy i z Bruntálu a tak dále. Výsledná minimální mzda tedy bude 47 procent agregátního údaje. Získaná hodnota pak bude přiložena na rozličná odvětví a regiony bez ohledu na produktivitu práce v těchto odvětvích a regionech dosahovanou.
Ano, není to příliš šťastné. Jenže zrovna toto platí i v současném systému, jenom hodnota minimální mzdy není vypočtena ze statistik, ale určena politickým rozhodnutím. Popravdě zrovna v tomto dílčím případě je dokonce připravovaná podoba liberálnější než dosluhující systém. Ruší totiž podivuhodný (a poněkud těžkopádný) systém takzvaných zaručených mezd v profesích.
Zajímavou námitkou proti nové podobě výpočtu minimální mzdy je tvrzení, že tento institut není ve skutečnosti ekonomickou regulací, ale součástí sociálního systému. Z toho je pak vyvozováno, že výše minimální mzdy má zůstat politickým rozhodnutím, že nemá být odvozena od ekonomických okolností. Tomuto tvrzení je nutné přiznat jistou eleganci úvahy, z praktického hlediska je to ale omyl. Vzorec výpočtu znamená konec každoročního vyhroceného diskutování o výši změny, eliminuje nátlakové a lobbyistické vlivy. A ostatně v případě změny ekonomických parametrů a poklesu reálných mezd vede k tomu, že stejným směrem se vydají i mzdy minimální. Což by v případě, že by o tom měla rozhodnout politická reprezentace, mohlo vyvolat bouřlivé střety. (Zákon nicméně v principu neumožňuje nominální pokles minimální mzdy, což je poněkud absurdní, nicméně pro praxi málo významný fakt.)
A konečně: Na první pohled fundamentální námitka pak říká, že minimální mzda je ekonomicky škodlivá, protože jde o regulatorní opatření, které vytváří tržní asymetrii a karikuje důležitou informaci podávanou trhem práce, totiž informaci o ceně práce.
Je nesporná pravda, že minimální mzda přinejmenším dílčím způsobem degeneruje tuto tržní informaci. Otázkou ale je, zda je to pravda důležitá něčím jiným než samotnou pravdivostí. Bylo by to na další blog, nicméně v žádném případě nelze říct, že země bez minimální mzdy vykazují vyšší ekonomický růst. Ve skutečnosti minimální mzdy mají i velmi dynamicky rostoucí ekonomiky. Namátkou čínská. Nikdy se totiž nepodařilo prokázat, že by institut minimální mzdy jako takový měřitelným způsobem zpomaloval ekonomický růst. Naopak je zjevné, že existuje řada daleko významnějších parametrů systému a okolností, které do hry vstupují s řádově větší silou a významnějším dopadem na vztah mezd a prosperity.
Přinejmenším jedna věc je ale opravdu záhadná. Jak došli autoři evropské a české legislativy k představě 50 nebo 47 procent průměru jako referenční hladině? Odpověď pro Evropu zní, že jde o akceptování jakéhosi „zvykového práva“, když se v minulosti kolem této hranice minimální mzda dlouhodobě pohybovala. Což je vlastně vtipná okolnost, protože vzato fakticky se tedy referenčním bodem pro relativně tržní a liberální systém stane hladina vytvořená dříve politickými rozhodnutími. Nicméně mnoho zemí s takovým poměrem celkem spokojeně žije, takže není tak úplně důvod stavět jinou konstrukci.
A na okraj i na závěr: Z našeho pohledu to bude znamenat pořádné (několikaleté) dohánění, protože nyní je minimální mzda kolem 40 procent průměru. Uslyšíme jistě mnoho o tom, že kvůli přijaté změně zákoníku práce zkrachují nějaké podniky. Byl bych rezervovaný k takovým zkratkám. Jakkoliv jistě na nějaké podnikatelské subjekty nový systém dopadne celkem ostře, pokud nějakou firmu dostane do insolvence, tak to jistě nebude firma zdravá a prosperující.
Foto: Pixabay
Autor: Luboš Smrčka