Fanta: Kam až (ne) porostou mzdy v české ekonomice?

Český statistický úřad (ČSÚ) ve své tiskové zprávě zpočátku prosince zveřejnil nejnovější údaje o růstu průměrné mzdy za třetí kvartál letošního roku. „V prvním až třetím čtvrtletí 2021 dosáhla průměrná mzda na 37 047 korun, v meziročním srovnání činil přírůstek 2 362 korun (+6,8 procenta).

Spotřebitelské ceny se zvýšily za uvedené období o 3,1 procenta, reálně se tak mzda zvýšila o 3,6 procenta,“ uvádí ČSÚ.
Z takové zprávy umíme poměrně jednoduše vyčíst, že nominálně mzdy rostly poměrně rychle, ale velkou část sežrala inflace. Takže reálně jsme příliš nezbohatli, ale o tom už náš řada médií stihla informovat. O čem se ale pohříchu hovoří pouze zřídka, je vývoj produktivity práce. Ta je totiž pro růst reálných mezd v dlouhodobém horizontu naprosto klíčová.
Co nám říká ukazatel produktivity práce?
Produktivita práce nám jednoduše říká, jaká hodnota zboží či služeb byla vyprodukována na jednoho pracovníka v určitém časovém období (den, měsíc, rok). Pokud tedy ve firmě roste produktivita práce, znamená to, že se firmě úspěšně daří zvyšovat celkové výstupy při dané úrovni zaměstnanosti (např. díky vývoji nových produktů, vstupu na nový trh, novým pracovním postupům které šetří náklady, procesním a jiným inovacím, automatizaci výroby apod.). Rostoucí produktivita zároveň otevírá prostor pro zdravý a opodstatněný růst mezd zaměstnanců. Jinak řečeno, když jsme efektivnější a produktivnější (a tím pádem rostou naše výnosy), můžeme si dovolit také lépe ohodnotit naše pracovníky.
Silně znepokojující je ale fakt, že již od roku 2016 tempo růstu průměrné produktivity práce citelně zaostává za tempem růstu průměrných reálných mezd. Českým zaměstnancům zkrátka už pět let po sobě rostou mzdy rychleji, než jejich samotná produktivita (nejdelší souvislé období od roku 2000). Mzdy totiž v uplynulých letech rostly především z důvodu nedostatku pracovní síly na českém trhu práce, kdy tím hlavním prostředkem jak přetáhnout pracovníka od konkurence byla nabídka atraktivnější výplaty. Z pohledu ekonomie se jedná o naprosto přirozený jev, kdy vysoká poptávka po práci a naopak nízká nabídka zkrátka tlačí cenu práce směrem nahoru.
Z dlouhodobé perspektivy to v kombinaci se zaostávající produktivitou ale nevěstí nic dobrého.

Vývoj souhrnné produktivity práce a reálných mezd v ČR

Zdroj: ČSÚ

Představme si pekaře, který denně s dvaceti zaměstnanci napeče tisíc bochníků chleba. Výnosy z prodeje chleba pohodlně pokrývají výrobní náklady včetně mzdových a dost toho zbude i do pekařovi peněženky. Pekař samozřejmě pravidelně upravuje cenu chleba o míru inflace a stejným tempem zvyšuje také mzdu jeho zaměstnanců (nominální mzda tedy roste). Na trhu práce se ale začíná projevovat nedostatek pracovní síly. Konkurence se snaží pekařovi zaměstnance přetáhnout a nabízí jim atraktivnější výplaty. Pekařovi proto nezbývá nic jiného, než konkurenční nabídku dorovnat a zaměstnancům mzdy zvýšit, aby si je ve svém podniku udržel (pracovníkům roste reálná mzda). Nicméně výnosy z prodeje chleba jsou stále stejné, protože kapacita pekárny je omezená a víc toho zkrátka denně upéct nestihnou. Vyšší mzdy znamenají pro pekaře vyšší náklady a jeho čistý zisk se proto ztenčuje. Bude-li navíc převis poptávky po práci nad nabídkou přetrvávat dlouho, v důsledku rostoucích mezd zaměstnanců nakonec pekařovi ze zisku nezůstane vůbec nic.
Jak z toho ven?
Odpověď lze hledat právě v produktivitě práce. Aby pekař udržel tempo s rostoucími náklady, musí nutně inovovat. Rozšířit výrobu, optimalizovat procesy, automatizovat linku, zkrátka cokoliv co buďto sníží náklady výroby, nebo zvýší výnosy. Stejná logika platí také pro českou ekonomiku jako celek. Z dlouhodobé perspektivy je pokulhávající růst produktivity práce velmi špatný signál. Mzdy nemohou růst do nekonečna aniž by nebyly dostatečně stimulovány právě rostoucí produktivitou a efektivitou. Např. německé firmy využívají průmyslové roboty v třikrát větší míře než české firmy. Máme zkrátka stále co dohánět. Pokud se ale chceme konečně zbavit přízviska „montovna s parlamentem“ a subdodavatelské povahy ekonomiky kterou jsme zdědili v devadesátých letech, je třeba vyrazit směrem k automatizaci, digitalizaci, robotizaci, internetu věcí, implementaci chytrých řešení, pilotnímu testování technologie 5G apod. Právě to mohou být ty správné stimulující steroidy pro naši pokulhávající produktivitu a ekonomickému sblížení k západu.
MICHAEL FANTA působí jako analytik CETA – Centra ekonomických a tržních analýz a výzkumný pracovník UJEP.
Foto: Pixabay
Zdroj: Michael Fanta