TOMÁŠ LÉBL, analytik skupiny AXA ČR a SR.
Rada guvernérů Evropské centrální banky (ECB) se na svém posledním zasedání rozhodla úrokové sazby nezvednout a ponechala je na dosavadních extrémně nízkých úrovních. Tento krok zřejmě málokoho překvapil, neboť ECB již dříve deklarovala, že z její strany nelze „hike“ očekávat dříve než po konci letošního léta. Z oficiálního prohlášení z posledního zasedání centrálních bankéřů však vyplývá, že se tato hranice posouvá minimálně na konec roku 2019.
Trhy jsou však poslední dobou pesimističtější a s vyššími evropskými sazbami počítají ještě později. Velkou pozornost si pak jistě zaslouží i oznámení spuštění již třetího kola programu TLTRO. Tato čím dál častěji se objevující zkratka pod sebou skrývá další z nástrojů, kterým ECB dodává bankám dodatečnou likviditu ve snaze podpořit zpomalující hospodářský růst a inflaci. To vše nedlouho poté, co na konci loňského roku bankéři ve Frankfurtu po téměř čtyřech letech slavnostně ukončili kvantitativní uvolňování.
Eurozónu tak lze přirovnat k pacientovi, kterému jsou dlouhodobě podávány stále vyšší dávky návykových léků. Jakmile se zvyšování dávek zastavilo, pacientův stav se zhoršil. Na druhou stranu je pochopitelné, že v době, kdy eurozóna čelí oslabování svého růstu, nepovažuje ECB za vhodné monetární stimuly vysadit. Navíc prezident ECB Mario Draghi připustil, že v případě potřeby by mohla ECB obnovit i program kvantitativního uvolňování.
Evropská centrální banka tak nejspíš v rámci tohoto cyklu možnost zvýšit úrokové sazby propásla a od netradičních monetárních nástrojů ještě dlouho neupustí. Nasnadě by tak bylo srovnání s Japonskem, které velmi nízkým sazbám čelí již déle než dvacet let. Zůstává tedy otázkou, zdali by se Evropa neměla namísto léčby příznaků pomocí měnové alchymie snažit řešit příčiny své „nemoci“, mezi něž se mimo jiné řadí vysoká míra regulace, kterou si pod sebou Evropa podřezává větev, či stárnutí populace.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
