Pojištění odpovědnosti za škody z provozu motorových vozidel neboli tzv. povinné ručení, patří mezi makroekonomicky nejvýznamnější pojistné produkty.
Ve spojení s potenciálními enormními objemy materiálních škod a také společenským významem škod na zdraví, které při dopravních nehodách vznikají, existuje ve většině zemí v podobě, v jejímž rámci není ponecháno na vůli majitele či provozovatele motorového vozidla, zda si toto pojištění uzavře nebo ne.
V České republice měla několik desítek let dlouhou historii zákonná podoba tohoto pojištění. Zákon nahrazoval jak všeobecné pojistné podmínky, tak i pojistnou smlouvu. Majitel motorového vozidla neměl žádnou možnost výběru. Tato úprava fungovala nepřetržitě od roku 1955 až do konce tisíciletí a ve své době byla pokroková, obsahovala poměrně široký rozsah pojistného krytí a výše odškodňování nebyla shora limitována, postupně však časem zastarávala.
Po roce l989 v novém ekonomickém prostředí již nebyla zákonná forma pojištění konformní, navíc bylo potřeba jeho podobu harmonizovat se systémem zemí EU, kde vesměs fungovala jeho povinně smluvní varianta. Dalším vážným problémem byly stále se zhoršující projevy tarifní distorze, míra nepostačitelnosti pojistného nabyla zcela neúnosných rozměrů.
S účinností od roku 2000 byla podoba pojištění změněna na povinně smluvní model, dlouhodobě většinově uplatňovaný v tradičních tržních ekonomikách. Tím byl legislativní rámec s EU prakticky zharmonizován, bylo dosaženo plné kompatibility s právem a praxí unie. Co se týče odstranění problému nepostačitelnosti pojistného, ten nebyl vyřešen úplně. Ve snaze předejít eventuálním tarifním excesům licencovaných pojišťoven byl zákonodárci stanoven tříletý cenový koridor, který ale ve svém důsledku přispěl k tomu, že až do dnešní doby přetrvávají vážné problémy ekonomiky tohoto pojistného produktu.
V rámci snahy o dokonalejší ochranu poškozených při odškodňování následků dopravních nehod transpozicí Evropských směrnic do českého práva se faktory ovlivňující škodní průběh produktu povinného ručení významně změnily: došlo k velmi podstatnému zvýšení odškodňování škod na zdraví a jednorázovém odškodnění pozůstalých po obětech nehod. K další úpravě limitů pro odškodňováním dojde i v letošním roce. Od října se zvyší dosavadní minimální limit pojistného plnění ze současných 35 milionů na 50 milionů korun pro újmy na zdraví i pro majetkové škody, nový limit v případě újmy na zdraví nebo úmrtí se bude týkat každé postižené osoby. Limit na majetkovou škodu se bude vztahovat jen na jednu škodní událost bez ohledu na počet postižených osob. Vyšší limit bude zahrnut v nově uzavřených smlouvách, týká se ale i smluv stávajících, k datu účinnosti nového zákona se limity upraví automaticky. Tyto faktory, bezprostředně ovlivňující výši škodního průběhu, je pro pojišťovny obtížné dopředu anticipovat do kalkulačních modelů, navíc ve výše zmíněných českých historických reáliích.
V čísle 4/2023 časopisu Pojistný obzor v článku „Povinné ručení zůstává pod tlakem vysoké škodní inflace“ pojistný matematik České asociace pojišťoven Petr Jedlička konstatuje, že rozevírání nůžek mezi průměrnou škodou a průměrným pojistným nadále pokračuje a ve svém příspěvku uvádí i další velmi varovné kvantitativní rizikové signály nebezpečného trendu, který by v případě neřešení obnovy tarifní rovnováhy ze strany pojistitelů a také asi včetně nekompetentních provozovatelů cenových srovnávačů, mohl vést k destabilizaci systému, v horším případě až k jeho kolapsu.
Foto: Pixabay
Autor: Jaroslav Daňhel