Stále složitější globální a komplexní stavy světa se od počátku nového milénia zvýšenou měrou negativně promítají do ekonomických záležitostí. Po krátké konjunktuře nastoupilo období peripetií víceméně samovolného negativního a hektického vývoje světového i našeho národního hospodářství.
Problémy v současné době kulminují natolik, že ve vyspělých ekonomikách i u nás erodují demokratické principy. Lze to dobře vidět na závažných aktuálních problémech. I přes vážnost situace politici jen obtížně hledají shodu na jejich řešení.
Již v první dekádě nového milénia byly ve světové i v naší ekonomice založeny nerovnovážné procesy. Docházelo k hrubému porušování základních ekonomických zákonů zpřetrháváním vazeb mezi produkcí a spotřebou. Posléze se nejvíce masivní spotřebou zadlužené ekonomiky, včetně USA, nacházely ve volném pádu a celosvětovému finančnímu systému hrozil bezprostřední kolaps. Světová ekonomika musela na cestě k záchraně projít hlubokou finanční krizí. Kolaps byl nakonec odvrácen bezprecedentní fiskalizací ztrát za cenu dlouhodobého neorganického nadbytku likvidity, posílením vlivu politiků a nadměrnou regulací. To vše na úkor přirozené tržní spontaneity. Ke stimulaci krizí oslabených ekonomik a zrychlení zpomalujícího se peněžního oběhu byl v měnové politice široce uplatňován sporný nástroj kvantitativního uvolňování (u nás jej suploval kurzový závazek ČNB), nerovnováhu a vznik inflačních tlaků v tomto směru v našich podmínkách dále přiživily dva covidové roky. Následně k tomu nutno připočíst populistické vládní výdaje, energetickou krizi a dopady geopolitického konfliktu na Ukrajině.
Výsledkem prohlubujících se ekonomických nerovnováh odpovídá stav našich veřejných financí, který hrozí rozvratem. Jaký má stav státních financí vliv na erozi demokratických principů je patrné z obsahu a bohužel i formy veřejné diskuse v odborných kruzích, ale i na sociálních sítích. Naším největším strukturálním problémem jsou mandatorní výdaje na postaktivitu. Citlivost tématu jasně dokládá reakce na změny v penzijním systému ve Francii. Český posun v sentimentu veřejnosti nejlépe dokládá názor na pojem penzijní reforma: ještě nedávno se za hlavní obsah považovalo vytvoření kapitálového zdroje pro výplaty penzí podle individuálního příspěvku účastníka a podílu mezigenerační solidarity. V současné době už se řeší jenom výše nároku, eventuelně úprava jeho parametrů. A to v době, kdy zanedlouho půjdou do penze silné ročníky „Husákových dětí“.
Čas na dlouhé řeči a diskuse už jednoduše není. Je čas na rychlé jednání kompetentních odborníků a bezodkladné činění bolestných, ale nezbytných opatření v příjmech a výdajích státních financí a v penzijním systému. Jiné cesty není.
JAROSLAV DAŇHEL, Vysoká škola ekonomická
Foto: Pixabay
Zdroj: Jaroslav Daňhel