Česká ekonomika není v dobré kondici: inflace stoupá, výkonnost klesá, státní rozpočet je v hlubokém deficitu, produktivita práce je stále nízká, životní náklady rostou a veřejnost chudne.
Když se v roce 1998 rozhodovalo o založení společné evropské měny, měli jsme za sebou první vládní krizi a nemohli jsme o členství v Eurozóně ani uvažovat. V dalších letech k tomu nebylo dost odvahy, a vlastně ani moc důvodů. V roce 2009 přijalo společnou měnu Slovensko a někdo možná řekne, že jsme se tehdy měli přidat a bylo by nám dnes lépe. Nebylo. Příčiny současného stavu nemají s měnou nic společného, byli bychom možná v ještě horší situaci, protože měnová politika 19 členských států Eurozóny je samozřejmě globálnější a moc nereflektuje problémy jednotlivých států. Mohli bychom tedy mít naši českou inflaci 16 % a k tomu nulové úrokové sazby, které se řídí z Frankfurtu, a tam bychom měli jen jeden hlas z dvaceti.
Přesto může být zavedení eura v naší dnešní situaci dobrý nápad. Jen si to představme: především by bylo nutné vrátit ekonomiku do takové kondice, aby plnila maastrichtská kritéria – tedy zkrotit inflaci a snížit deficit státního rozpočtu. Zároveň bychom museli být dva roky v režimu minimální fluktuace kurzu… To všechno jsou potřebné věci, ke kterým se musíme tak jako tak propracovat. Zavedení eura by byl srozumitelný a dobře pochopitelný motiv. Pokud by se vláda s opozicí shodly na tomto cíli, mnohé spory by ustaly.
Jenomže se nejspíš neshodnou. Podle posledních průzkumů veřejného mínění je jen 20 % obyvatel nakloněno přijetí společné evropské měny, z čehož se zdá vyplývat, že 80 % je proti. Bohužel – politika je u nás ve vztahu k průzkumům veřejného mínění spíš v submisivní pozici: více se orientuje podle těchto průzkumů, než aby se s náladami veřejnosti utkávala.
Česká koruna je pojem, je to možná pro někoho až „svatý grál“, nedotknutelný fetiš naší státnosti a předmět národní hrdosti. Ne neprávem – přes sto let obsluhuje ekonomiku této země, dlouhá léta jsme ji sdíleli se Slovenskem, které ji opustilo, a když připomeneme, že její kořeny sahají až do rakousko-uherské monarchie, jsme vlastně posledními věrnými držiteli koruny. Dokonce panuje názor, že už skoro nic „českého“ nemáme, tak alespoň tu českou korunu nedáme!
Symboly jsou hezká a důležitá věc, ale zkusme o problému přemýšlet trochu jinak: faktem je, že měna sama o sobě nemá na výkonnost a zdraví ekonomiky žádný podstatný vliv. Je jako převodovka v autě – můžete si vybrat, zda chcete pohodlnější automatickou nebo zábavnější manuální, ale když začne motor vynechávat, výměnou převodovky to nevyřešíte – v českých poměrech je nezbytně nutné rozhýbat trh práce, zvýšit jeho flexibilitu a uvolnit firmám ruce, aby se mohly zbavovat slabých pracantů, aby mohly snadno najímat lidi ze zahraniční, aby dostali šanci lidé na mateřských dovolených atd. Je třeba rozhýbat trh s nemovitostmi, který je rovněž přehřátý, s obrovskou poptávkou po bydlení, která žene ceny vzhůru. Bytů se staví málo, protože získat stavební povolení je nesmírně komplikované.
Samostatnou kapitolou je český energetický trh, který potřebuje jinou sestavu zdrojů, účinnější regulaci a udržitelné pojetí ekologie. Máme dostatek zdrojů elektřiny, technicky bychom ji mohli vyrábět daleko levněji, stát má ve zdrojích majetkovou účast a s největšími uhlobarony je schopen se domluvit. Řešení by se tedy jistě také našlo!
Ve jménu přijetí eura by všechny tyto „domácí úkoly“ dostaly nový smysl. Vnímali bychom je jako jeden cíl, s pevným horizontem dvou, tří let. Zatím na euro přecházejí jednotlivé firmy, čímž se „korunová“ část naší ekonomiky zmenšuje a jakékoliv pomyslné výhody vlastní měny tím postupně ztrácejí význam. K euru přechází od příštího roku Chorvatsko, v závěsu za ním je Bulharsko, Rumunsko a další země. Česká republika se zavázala do Eurozóny také vstoupit, pokud bude plnit stanovená kritéria, ale to se dá – podobně jako ve Švédsku – úspěšně odkládat.
Rozhodnout o zavedení eura je čistě politická záležitost. Ekonomové vám jinými slovy řeknou to, co je napsáno výše: že měna sama o sobě ekonomické problémy nevyřeší a prosperitu nezajistí. Také nic nepokazí, ušetří transakční náklady, což je sice pár milionů, ale z hlediska tak výrazné změny je to marginálie. Politici, rozdělení na vládní a opoziční, se zatím shodují v tom, že by s tématem u veřejnosti nepochodili, a tak je ticho po pěšině. Vděčnější je na politickém kolbišti polemika o tom, zda vůbec setrvávat v EU, zda nám členství něco přináší a zda by nebylo lepší následovat Velkou Británii a přiřadit se tak k zemím, které na evropském kontinentu do EU nepatří (kromě Velké Británie třeba Švýcarsko, Norsko, Lichtenštejnsko, Andora, Monako, Vatikán a dalších devět).
Nálada veřejnosti se dá měnit a není na tom nic špatného – jen najít správné argumenty, aby česká veřejnost začala přemýšlet tak, jako při zavádění eura přemýšleli v Německu, ve Francii, v Rakousku a v dalších zemích, které dnes tvoří tzv. Eurozónu a používají jednu společnou měnu.
V těchto zemích odpadá firmám i obyvatelům kurzové riziko při cestování a obchodování se zahraničím, odpadá nutnost kurzového zajištění, což jsou určité náklady, a zkušenost ukazuje, že přijetí eura zvyšuje zájem zahraničních investorů o vstup do země. Spravit české ekonomice motor, zbavit ji systémových neduhů, vyladit k vyšší výkonnosti a pak vyměnit i převodovku, to jistý smysl dává. Tak je možná načase se zeptat: kdy, když ne teď?
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla