Recenze novely zákona o volbách do Parlamentu ČR

Autor: poslanci KDU ČSL
Datum předložení: 13. 11. 2019
Stanovisko vlády: nesouhlas
Hodnocení EM: 30%
Nikoho to tehdy příliš nezajímalo, neboť se jednalo o ustanovení, která soud v minulosti již posuzoval a shledal ústavně konformními. U Ústavního soudu tak tiše tikala časovaná bomba, která explodovala tento týden rozhodnutím namítaná ustanovení volebního zákona zrušit.
Novela volebního zákona, na kterou se dnes podíváme, samozřejmě není reakcí na čerstvé rozhodnutí Ústavního soudu. Ta teprve začala být diskutována, neuškodí ale, když se na volební zákon podíváme prostřednictvím lidoveckého návrhu z listopadu 2019, který je zacílen právě na změnu sčítací formule. Ta je dlouhodobě trnem v oku zejména stranám, které ve volbách dostávají okolo pěti procent hlasů. Ve sněmovně mimochodem nyní leží hned tři návrhy na novelizaci volebního zákona, pouze tahle ale směřuje k přepočtu hlasů na mandáty a teoreticky by tak mohla být využita jako nosič pro změnu, na které se strany a obě komory musí do voleb dohodnout.
Nejprve stručný výlet do historie. Po volbách v roce 1998 došlo na základě dohody, které říkáme opoziční smlouva, k ustavení menšinové vlády Miloše Zemana s podporou ODS. Obě strany se mimo jiné dohodly na změně volebního systému, která významně posílí velké strany. Bylo to v době, kdy se ODS a ČSSD střídaly u moci, stabilně měly podporu mezi dvacet procent až třicet procent voličů a předkládaly, že tomu tak bude navždy. Republiku proto rozdělily do třiceti pěti volebních obvodů a pro přepočet mandátů zvolily D´Hondtovu metodu modifikovanou tak, aby ještě posílala větší strany. Deklarovaným cílem bylo, aby volební systém umožňoval vznik vlády složené z jedné velké a jedné menší strany.
Pokud by byl tento volební systém aplikován, ve skutečnosti by vítězná strana ke spoluvládnutí žádnou další nejspíš nepotřebovala. K zisku mandátu v tak malých obvodech by totiž bylo nutné získat v průměru  14,7 procenta hlasů, což by spolehlivě menší strany odfiltrovalo. Aby si to ODS s ČSSD ještě posichrovaly, přidaly do zákona načítací formuli pro koalice, podle níž se za každého člena koalice zvyšuje vstupní uzavírací klauzule do sněmovny o dalších pět procent, což platí až do počtu čtyř stran, jejichž koalice tak musí překonat dvacet procent hlasů. Aditivní kvorum zjevně cílilo na tehdejší čtyřkoalici, která dominanci ODS a ČSSD ohrožovala.
Prezident Havel takto upravený volební zákon nepodepsal a stejně jako část senátorů se obrátil na Ústavní soud. Návrhu na zrušení uvedených ustanovení bylo vyhověno jen zčásti. Ústavní soud v nálezu č. 57/06 z roku 2001 zrušil rozdělení republiky na třicet pět volebních obvodů, stejně jako použití upraveného D’Hondtova volebního dělitele. Aditivní kvorum pro koalice s lehkou výhradou ponechal v platnosti. Od tohoto nálezu se pak odrazila dnešní podoba volebního zákona se čtrnásti volebními kraji a volebním dělitelem podle D’Hondta, avšak bez navýšení volebního dělitele, který zvýhodňuje velké strany, respektive strany s velkým ziskem hlasů.
K ústavnosti použití D’Hondtovy metody volebního dělitele pro určení počtu získaných mandátů při rozdělení volebního území do čtrnácti volebních krajů, tak je dnes nastavena, se Ústavní soud vyjádřil usnesením č. 57/06  z dubna 2009. I tehdy skupina senátorů namítala porušení principu poměrného zastoupení na základě rozdílu v počtu hlasů, které musí strana získat pro zisk jednoho mandátu. Ústavní soud námitky senátorů odmítl, když připustil, že tato metoda v menších volebních obvodech sice může skutečně mírně zvýhodňovat větší politické strany. „Kdo je však větší politickou stranou, o tom nerozhoduje tato formule či náhoda, nýbrž voliči.“
Nynější rozhodnutí Ústavního soudu oba předchozí verdikty mění a co bylo doteď ústavní se stalo neústavním, notabene devět měsíců před volbami, které jsou už vyhlášeny. Nelze se divit, že to představitele některých stran zaskočilo, nicméně k hysterii a pavlačovým útokům přece jen není důvod. Termín je to krátký, ale při dobré vůli se změna volební matematiky stihnout jistě dá. Skutečná politická krize by nastala až ve chvíli, kdy se taková vůle nenajde, což nelze vyloučit, neboť každé straně vyhovují jiná pravidla, aneb na velikosti záleží.  Podívejme se proto, zda by řešením mohla být novela volebních pravidel z dílny KDU.
To, co lidovci nabízejí, je nahrazení stávajícího způsobu přepočtu hlasů podle D´Hondtova dělitele způsobem využívajícím Hareovu kvótu. Součet platných hlasů ze všech volebních krajů se vydělí počtem poslanců a takto vypočtené číslo je volebním číslem. Počet hlasů pro každou stranu se pak dělí volebním číslem a straně připadne tolik mandátů, kolikrát je volební číslo obsaženo v celkovém počtu hlasů. Teprve pak se takto získané mandáty rozdělí podle hlasů získaných v jednotlivých krajích. Výsledkem by byla důsledná poměrnost zastoupení všech stran, včetně odstranění aditivního kvora pro koalice. Jenže ani Ústavní soud netvrdí, že je to tak správné.
Ústavní ochranu nepožívá jen rovnost voličských hlasů a rovné šance politických stran ve volební soutěži, ale také schopnost zákonodárného sboru přijímat rozhodnutí a ustavit funkční vládu. Proto je přípustné zabudovat do poměrného systému integrační stimuly tam, „kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu, že neomezenou proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran, a tím k ohrožení akceschopnosti parlamentního systému.“ Vyvážení obou výše uvedených zájmů ale lidovecký návrh postrádá, a těžko jej proto považovat za rozumný kompromis do budoucna.
Závěrem ještě několik slov k tomu, proč to Ústavnímu soudu trvalo tři roky. Předseda soudu Rychetský připustil, že délka rozhodování nevrhá na soud nejlepší světlo, zároveň však soudce zpravodaje Filipa hájí rozsahem odůvodnění, které má šedesát tři stran. Je sice hezké, že jde o kvalitní elaborát, ve výsledku by ale vyšlo nastejno, kdyby těch stran bylo polovic, zato však o nějaký ten rok dřív. Předchozí „volební“ rozhodnutí Ústavního soudu měla odůvodnění okolo deseti stran a nic zásadního nechybělo. Ze zdlouhavého postupu soudce Filipa poněkud čiší akademická zpupnost, která nebere v úvahu, že i soudní rozhodnutí mají svůj společenský kontext.
Foto: pixabay.com