Recenze novely zákona o Vojenském zpravodajství. Hodnocení Ekonomického magazínu: 70 procent
Autor: vláda (Ministerstvo obrany)
Datum předložení: 30. 3. 2020
O tom, že kontrolu kybernetického prostoru má zajišťovat Vojenské zpravodajství, rozhodla vláda Bohuslava Sobotky už v roce 2015. Schválila Národní strategii kybernetické bezpečnosti pro období 2015 až 2020 a na jejím základě Vojenské zpravodajství začalo s budováním Národního centra kybernetických operací. Teprve pak předložila vláda příslušnou novelu zákona o Vojenském zpravodajství do sněmovny. K jejímu schválení však nedošlo. Zákon strhali poslanci, poskytovatelé internetového připojení i advokátní komora.
Argumenty proti návrhu z roku 2016 lze rozdělit do dvou skupin. Tou první byla samotná otázka, proč má kybernetickou ochranu zajišťovat zpravodajská služba. Zákonem z roku 2014 o kybernetické bezpečnosti byl zřízen Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, národní CERT pro sdílení informací na národní a mezinárodní úrovni a rovněž vládní CERT pro hlášení a pomoc při incidentech. Není zřejmé, proč těmto orgánům nesvěřit další pravomoci, pokud jsou potřebné.
Zpravodajské služby jsou určeny pro „získávání, shromažďování a vyhodnocování informací důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů, bezpečnost a obranu České republiky“. Návrh toto vymezení zpravodajských služeb výrazně překročil. Mimo rámec sběru informací mělo Vojenské zpravodajství dostat za úkol i zastavení nebo odvrácení kybernetického útoku. Fakticky tím zpravodajská služba měla dostat úkol v rámci aktivního zajišťování obrany, přestože nepatří mezi ozbrojené síly České republiky.
Poskytovatelé internetového připojení měli být povinni zřídit v síti rozhraní pro připojení technických prostředků kybernetické obrany, které návrh zákona nijak nespecifikoval. Bylo zřejmé, že kromě sběru metadat umožní i monitoring obsahu komunikace. K tomu sice Vojenské zpravodajství mělo mít povolení soudce, ten by ale nevěděl, co vlastně povoluje. Jednoduše řečeno, každý soudce ví, jak funguje odposlech, ale způsob fungování a možné využití blíže nespecifikovaných technických prostředků kybernetické obrany, nejspíš nezná.
Asi největší pozornost ovšem budila aktivní „obranná legitimace“ Vojenského zpravodajství odvracet kybernetické útoky. Krom toho, že taková věc přísluší ozbrojeným silám, je zřejmé, že by se muselo jednat o možnost vstupovat do přenosu dat, měnit jej, přerušovat, ukončovat, a to bez vědomí účastníků komunikace a přirozeně i operátora, který komunikaci zajišťuje. Takový zásah do práv a svobod zaručených Listinou i mezinárodními úmluvami už není maličkost, kterou lze odůvodnit obecným odkazem na možné nebezpečí.
Ministerstvo obrany nyní tvrdí, že se ve všech směrech poučilo a předkládá zákon zcela přepracovaný. V mnoha ohledech s tím lze souhlasit. Předně je nyní řečeno, že Vojenské zpravodajství se má zabývat kybernetickými útoky a hrozbami, které mají původ v zahraničí a směřují k poškození státu. Jakkoli může být v praxi složité něco takového přesně určit, je třeba ocenit snahu oddělit působnost Vojenského zpravodajství od činnosti orgánů podle zákona o kybernetické bezpečnosti.
Nový návrh už nepoužívá vágní termín „technické prostředky kybernetické obrany“. Místo něj se hovoří o nástrojích detekce. Stále nevíme, co to je, zákon ale jasně říká, že slouží pouze k záznamu metadat a nikoli k odposlechu nebo záznamu komunikace. Do veřejné komunikační sítě je služba umístí na základě poznatků, které budou vyhodnoceny jako skutečnosti ohrožující důležité zájmy státu v kybernetickém prostoru. O jejich umístění na dobu určitou bude provozovatele žádat Ministerstvo obrany podle správního řádu.
Sledovat obsah komunikace budou zpravodajci podle dosavadních ustanovení zákona, který zpravodajskou techniku i její použití s přivolením předsedy senátu pražského vrchního soudu poměrně přesně definuje. Spornou otázkou zůstává možnost Vojenského zpravodajství aktivně zasahovat proti útoku. Předkladatelé ji omezili pouze na neodkladné situace, kdy hrozí značné škody a aktivní zásah je jediný možný způsob jejich odvrácení. Podmínkou je navíc souhlas ministra obrany. V ostatních případech to VZ předá věcně příslušným orgánům.
Poslední výraznou námitkou zůstává fakt, že Vojenské zpravodajství není součástí ozbrojených sil. Ozbrojenými silami jsou podle zákona armáda, Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž. Zapojení vojenských zpravodajců předkladatel hájí tvrzením, že podílet se na zajištění bezpečnosti jsou podle ústavního zákona o bezpečnosti ČR úplně všichni, pokud tak stanoví zákon. Konstrukce je to pochybná, neboť zde použitý pojem „zajištění bezpečnosti“ je podstatně širší než obrana. Ale třeba jim to projde.
– swp, red –
Foto: Pixabay
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
