Náhradní výživné představuje zejména riziko morálního hazardu

Autor: vláda
Datum předložení: 19. 6. 2020
Dluhy na výživném jsou jedinou kategorií dluhu, který je u nás trestným činem. „Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.“ Pokud tak činí déle a úmyslně, hrozí mu dva roky.  Až tři roky dostane neplatič, pokud oprávněnou osobu uvede v nebezpečí nouze. I přesto je neplacení výživného národním sportem, který provozuje až 40 procent rodičů, v drtivé většině otců, kterým soud výživné vyměřil. Podle některých statistik se dokonce jedná o třetí nejčastější trestný čin.
Zlepšit situaci s placením výživného se politici snaží už mnoho let. Tresty byly prakticky zdvojnásobeny, zákonná lhůta, od kdy hrozí trestní sankce, zkrácena ze šesti měsíců na čtyři, uzákoněn byl nárok na úroky z prodlení. Určité zlepšení však přinesla pouze možnost exekutora pozastavit dlužníkovi řidičské oprávnění. Důvod je prostý: řidičák nezapřete. Naproti tomu placení výživného se lze vyhýbat, když dotyčný převede majetek na jinou osobu a sám se nahlásí na Úřad práce jako nezaměstnaný. Že si pak vydělává načerno, už se těžko prokazuje, a lze se tak vyhnout nejen placení alimentů, ale rovněž trestnímu stíhání.
Organizace svobodných matek uvádějí, že jen 56 procent z nich pobírá výživné, 13 procent matek ho pobírá nepravidelně a 31 procent vůbec. V praxi to znamená, že jsou reálně ohroženy chudobou, bez pomoci ale nezůstanou. Institut obdobný náhradnímu výživnému byl v našem právním řádu už za komunistické éry a po roce 1989 se postupně transformoval do systému dávek státní sociální podpory. Neúplné rodiny tak mohou pobírat rodičovský příspěvek, dále pak přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Nezaplacené výživné se do výpočtu těchto dávek nezapočítává, takže ve výsledku tyto dávky zvyšuje.
Ani tato pomoc státu přirozeně nemůže samoživitelkám zaručit, že se budou mít jako by žily v úplné rodině, nebo dostávaly předepsané výživné. A nezajistí to ani vládou předložený zákon o náhradním výživném. Jedná se mimochodem o jeden z legislativních evergreenů, předkládaný opakovaně už od roku 2001. Hned první návrh tehdejší sociální demokracie byl opravdu štědrý. Stát měl vyplácet výživné v plné výši určené soudem. Většina alimentů bývají sice skromné částky, výjimečně se ale jedná i o desítky či stovky tisíc měsíčně. Dříve či později by se tak stát musel postarat o to, aby děti milionářů nestrádaly.
Ještě v minulém volebním období vláda navrhovala zastropovat náhradní výživné 1,2násobkem životního minima dítěte. Podmínkou nároku na náhradní výživné ale rovněž bylo, že příjem rodiny nesmí přesáhnout 2,7násobek životního minima. Tentokrát jde vláda jinou cestou. Náhradní výživné má být vypláceno jako rozdíl mezi výživným určeným v exekučním titulu a částečným plněním výživného v příslušném měsíci, nejvýše však ve výši 3 000 korun měsíčně. Z návrhu se tak vytratila podmínka, že náhradní výživné je poskytováno pouze v potřebným a nikoli každému, kdo si řekne. Prý pro usnadnění práce úřadů.
Podmínkou vyplacení náhradního výživného je probíhající exekuce (soudní výkon rozhodnutí), kdy není povinným rodičem vyživovací povinnost plněna vůbec, či je plněna pouze částečně. Nárok na náhradní výživné má zaniknout po výplatě 24 splátek náhradního výživného vyplacených nejdéle do doby skončení nezaopatřenosti oprávněné osoby. Podle předkladatele se jedná o časový prostor, který vytvoří podmínky pro řešení situace rodiny v případě, že není řádně plněna vyživovací povinnost v rámci standardních nástrojů. Jak, to už se z odůvodnění návrhu nedozvíme, stejně tak jako, co se stane, když se to nepodaří.
Náhradní výživné má poskytovat Úřad práce ČR, který na sebe rovněž vezme roli toho, kdo bude dlužné částky vymáhat po neplatičích. Předkladatelům slouží ke cti, že se alespoň nesnaží namluvit veřejnosti, že bude stát v této roli úspěšný. Návratnost poskytnutého náhradního výživného je odhadována na 10 procent. Horší je to s odhadem částek, kolik by úřady měly na náhradním výživném vyplatit. Ministerstvo práce předpokládá, že by mohly ročně dostat asi 24 tisíc žádostí o náhradní výživné a vyplatit by na něm měly asi 861 milionu korun.
Další náklady, které ministerstvo nezmiňuje, by přineslo samotné vymáhání. Na převzetí agendy desetitisíců exekučních řízení či soudních rozhodnutí potřebujete armádu úředníků a právníků, které musíte zaplatit. Při desetiprocentní návratnosti je zřejmé, že utratíte mnohem víc, než kolik vymůžete. Kromě finančních aspektů je zde i otázka morálního hazardu. Jistě není správné obvinit z neplacení výživného ženu, která si pořídila dítě s nesprávným otcem. I když, pokud tak činí opakovaně, asi na tom něco bude. Problém je, že když bude výživné platit stát, množství neplatičů nejspíš ještě vzroste.
Náhradní výživné by přitom bylo možné naradit jednoduchou úpravou občanského zákoníku, která by napevno stanovila, že dlužné výživné je možné za úplatu postoupit třetí osobě. V současné době totiž není jednotný názor na to, zda je to možné. Podle Asociace neúplných rodin dosahuje výše dluhu na výživném téměř 16 miliard korun a taková sumička by nepochybně přilákala spoustu ostřílených vymahačů. Na neplatiče z principu by určitě zabrali lépe než Maláčové úřednice, které k vymožení dluhu žádnou motivaci mít nebudou, a podle toho to také dopadne.
– swp, red –
Foto: Pixabay