Česko žádný digitální tygr není. A i přesto, že máme vládní koncepci

Hodnocení: Ekonomického magazínu 60 procent.
Autor: poslanci Barbora Kořanová, Martin Kupka, Ivan Bartoš, Pavel Jelínek, Pavel Kováčik, Jan Chvojka, Jan Bartošek, Helena Langšádlová, Věra Kovářová a další
Stanovisko vlády: souhlas
Datum předložení: 9. 4. 2019
Zkuste to bez drátu, milý Marconi, říká ve známém filmu Jára Cimrman, když inspiruje vynálezce bezdrátového telegrafu. Něco podobného je možné i v legislativě a s oblibou se toho zhostí poslanci. Je to prosté, do zákona stačí napsat, že začneme používat elektronické recepty nebo neschopenky a vláda už to pak jenom zařídí. A to nejlépe za půl roku, který ji na to Parlament laskavě poskytne. V každém případě potom platí, že vynálezcem a dobrodincem jsou poslanci a neschopným kazisvětem příslušné ministerstvo, které to v daném termínu nestihlo provést a zoufale žádá o odklad.
Měnit svět zvedáním ruky ve sněmovně se i tentokrát rozhodla iniciativní skupina poslanců. Nechybí mezi nimi snad žádný zástupce sněmovní politické strany. Kdo by taky nechtěl být u toho, když se odhlasuje přechod z analogového či papírového státu do digitální éry. Zákon o právu na digitální služby nás tam přenese hravě. Zakotvuje totiž právo právnických i fyzických osob na poskytnutí digitálních služeb všemi orgány veřejné moci při výkonu jejich působnosti a zároveň povinnost orgánů veřejné moci poskytovat digitální služby, a to bez ohledu na to, zda už jsou toho schopny či nikoli.
Podle předkladatelů dřívější názoroví odpůrci tohoto zákona považovali návrh za nadbytečný v přesvědčení, že uložení povinností odpovědným orgánům veřejné moci v již existujících zvláštních zákonech je dostačující pro zajištění přístupu osob k digitálním službám. Dosavadní praxe však podle důvodové zprávy svědčí o opaku a posílení práv příjemců služeb orgánů veřejné moci a jejich vymahatelnosti se jeví jako nejúčinnějším a nezbytným opatřením k dosažení skokové změny v rozvoji digitalizace veřejné správy a modernímu využívání veřejných služeb. Jenže, dá se technologický skok provést přijetím zákona?
Faktem je, že Česko žádný digitální tygr není. A to přesto, že máme vládní koncepci Digitální Česko, implementační plány této koncepce, Radu vlády pro informační společnost a tak dále. To je zase mimochodem přesně to, co vládní mašinerie perfektně zvládá. Vypracovat materiály, zasedat ve výborech a radách, rozpracovávat akční plány a tak stále dokola, jen ty praktické výsledky, tedy digitální Česko, zatím vidět nejsou. A právě proto, aby vládu povzbudili, přichází možná poslanci s tím, co jako zákonodárci udělat mohou, tedy zákonem, který řekne, že to za půl roku bude a basta.
Stanovisko vlády bylo původně navrženo jako neutrální, v odůvodnění však mnohem spíše převládají záporné argumenty úředníků. A není důvod s nimi nesouhlasit. „Jak by další zákon, obsahující navíc de facto pouze přehled práv uživatelů služeb mohl významně přispět ke zkvalitnění a urychlení procesu digitalizace?“, ptají se například. K tomuto závěru je po posouzení návrhu zákona ostatně vede i skutečnost, že návrh obsahuje řadu ustanovení, která jsou duplicitní k ustanovením stávajících právních předpisů, či ustanovení pouze proklamativní bez normativního obsahu. Přesto vláda nakonec přijala stanovisko souhlasné, neboť nechtěla riskovat, že bude za digitálního kazisvěta.
V současné podobě má zákon zavést právo pro fyzické i právnické osoby na digitální službu, právo činit digitální úkon, právo na osvědčení digitálního úkonu, právo na úřední ověření elektronického podpisu, právo na sdílení údajů, právo na zápis práva, povinnosti nebo právní skutečnosti, právo na prokázání právní skutečnosti, právo na zápis kontaktního údaje, právo na informace, právo na elektronickou identifikaci a autentizaci a právo na technologickou neutralitu. Ke každému takovému právu je přirozeně založena i povinnost příslušného orgánu veřejné moci takovou službu poskytovat.
K pochopení rozsahu zákona je třeba si uvědomit, co jsou orgány veřejné moci. Vedle vládních úřadů, jsou to různé správní úřady, ale i soudy nebo policie. Dále jde o orgány samospráv, včetně těch profesních jako jsou různé veřejnoprávní komory a samozřejmě orgány obcí a krajů, které jsou při výkonu pravomoci v přenesené působnosti rovněž orgánem veřejné moci. Řada těchto úřadů nejen že v současnosti nemá a v brzké budoucnosti ani mít nebude k poskytování takových služeb finanční ani technické prostředky, ale dokonce jim chybí i právní kompetence něco takového provádět.
Návrh je v předložené podobě sice hezký, ale fakticky nerealizovatelný. Kromě peněz by musel být ještě doplněn také prováděcím právním předpisem, který zatím nikdo nenapsal. Zjevně proto, že by to bylo o dost složitější než předložený návrh, který je více deklarací práv než skutečným zákonem. Nicméně vládě nic nebrání, aby zákon ve sněmovně opravila či doplnila, což bývá běžný postup tam, kde se chce. Původní návrh tak poslouží jako bičík, aby příliš nedumala, nepsala další a další materiály a místo toho urychleně konala. O tom, že je digitalizace nezbytností, nepochybuje snad nikdo.
– red, swp –