Před rokem představil Mario Draghi ambiciózní strategii, jak dostat evropskou ekonomiku zpět na výsluní. Masivní investice, inovace a zelená transformace měly být klíčem k úspěchu. Jak ale vypadá realita v září 2025 – jsme na cestě k renesanci, nebo se plán zadrhává v politických sporech?
Když Mario Draghi, bývalý šéf Evropské centrální banky a italský premiér, v září 2024 představil zprávu „Budoucnost evropské konkurenceschopnosti“, mnozí v tom viděli naději na ekonomickou obrodu Evropy. Plán počítal s ročními investicemi 750–800 miliard eur do roku 2030, zaměřenými na technologie, energetiku, dekarbonizaci a bezpečnost. Evropa, která zaostává za USA a Čínou, měla dostat nový impuls. Jenže rok poté, v září 2025, se zdá, že realita je mnohem složitější.
Co chtěl Draghi změnit?
Draghiho vize byla jasná: Evropa musí přestat být „spícím obrem“ a probudit se do světa, kde inovace a konkurenceschopnost rozhodují. Mezi klíčové pilíře patřilo prohloubení jednotného trhu, odstranění byrokratických bariér a masivní investice do budoucnosti. Jak ale přesně? Třeba přes Nástroj pro oživení a odolnost (RRF) v rámci balíčku NextGenerationEU, jehož rozpočet činí 648 miliard eur, z toho 357 miliard na granty a 291 miliard na půjčky. Česká republika má z tohoto koláče přiděleno 9,2 miliardy eur, z čehož jsme k červenci 2025 vyčerpali přes 45 miliard korun, tedy zhruba pětinu. K tomu přidáváme dalších 21 miliard eur z tradičních fondů EU pro období 2021–2027. Čísla zní působivě, ale stačí to?
Draghi navíc tlačil na společné evropské dluhopisy – nástroj, který by umožnil financovat velké projekty společně, nikoli jen na národní úrovni. Jenže tady narazil na zeď. Fiskálně konzervativní země jako Německo nebo Švédsko se proti tomu ostře postavily. A tak se ptáme: může Evropa skutečně táhnout za jeden provaz, nebo zůstane rozpolcená?
Rok poté: Evoluce místo revoluce
Když se dnes ohlédneme za uplynulým rokem, musíme konstatovat, že Draghiho plán se rozbíhá pomalu. Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové sice konkurenceschopnost zařadila mezi priority a některé programy, jako Evropská rada pro inovace, se rozšířily, ale velké investiční skoky zatím nevidíme. Například návrh na zvýšení rozpočtu pro výzkum na 200 miliard eur v rámci programu FP10 zůstává na papíře – aktuální návrh počítá jen se 175 miliardami. Ekonomika eurozóny sice roste díky domácí poptávce, ale strukturální slabiny, jako nedostatek inovací nebo vysoké ceny energií, přetrvávají.
A co Česko? Tady jsme na tom paradoxně docela dobře, alespoň co se čerpání fondů týče. Naše čistá finanční bilance vůči EU je k prvnímu pololetí 2025 kladná o 24 miliard korun a od vstupu do Unie jsme získali téměř 1,25 bilionu korun. Jenže administrativní náročnost zůstává trnem v patě. Kolikrát jsme slyšeli od podnikatelů, že raději o dotace ani nepožádají, protože papírování je noční můra?
Pro a proti
Draghiho plán má své zastánce i kritiky, a to napříč politickým spektrem. Podnikatelské svazy, jako BusinessEurope vedené Fredrikem Perssonem, ho chválí za to, že přesně pojmenoval, kde Evropa zaostává – za USA a Čínou – a navrhl konkrétní kroky. Francie, Itálie nebo Španělsko tleskají myšlence společného dluhu a masivních investic. Evropský parlament zase vidí šanci na posun v digitální ekonomice a zelené transformaci.
Na druhé straně stojí skeptici. Německo a Švédsko odmítají společné zadlužování jako nezodpovědné. Levicová křídla varují před sociálními dopady – co když deregulace a spoléhání na soukromý kapitál povedou ke snižování mezd nebo ztrátě pracovních práv? A pak jsou tu analytici jako Michal Kořan z Global Arena Research Institute, kteří upozorňují na možné paradoxy – třeba že dekarbonizace může krátkodobě zvýšit závislost na Číně kvůli dovozu technologií. Euroskeptici, jako Thomas Kolbe ze Zerohedge, zase bijí na poplach, že plán posiluje centralizaci moci v Bruselu. Kdo má pravdu? Možná nikdo úplně, ale jedno je jisté – bez kompromisu se dál nepohneme.
Kam směřujeme?
Když se podíváme do budoucna, můžeme si představit tři scénáře, jak by se evropská ekonomika mohla vyvíjet do roku 2030. První je optimistický – nazvěme ho „Evropská renesance“. Pokud se EU podaří sjednotit investice a přijmout společný dluh, mohli bychom vidět rychlou modernizaci, růst HDP nad 1,5 % ročně a nová pracovní místa. Druhý scénář je pesimistický, „Pomalý úpadek“ – reformy selžou, investice zůstanou nízké a Evropa bude dál zaostávat. Třetí, realistický scénář, „Prokousávání se vpřed“, předpokládá dílčí pokroky, ale bez velkého průlomu. Rozdíly mezi státy přetrvají, stejně jako závislost na vnějších dodavatelích.
Naděje, nebo jen další papír?
Rok po představení Draghiho plánu je jasné, že Evropa stojí na křižovatce. Ambice jsou velké, ale politické spory a nedostatek jednoty brzdí pokrok. Pro nás v Česku je to příležitost, ale i výzva – dokážeme využít evropské fondy a posunout se k ekonomice s vyšší přidanou hodnotou, nebo zůstaneme uvízlí v roli montoven? Draghi nám ukázal cestu, ale jít po ní musíme sami.
Foto: Vytvořeno umělou inteligencí v ChatGPT
Autor: Marek Hájek
Zdroj info: politico.eu, europa.eu, vlada.gov.cz
