Naše poslední příspěvky na téma narovnání síly volebního hlasu (kdy 1 volič = 1 hlas je doktrína ekonomické genocidy proti
poctivým, schopným, odpovědným a pracovitým lidem, kteří platí daně) a na téma, že není třeba státu, aby organizoval jakoukoli (mezigenerační, sociální či jinou) solidaritu, vybudily velmi zajímavé množství nefundovaných a hysterických reakcí z řad těch, kdo považují Stát za největší jistotu svých životů. Jistotu, že právě tento Stát bude dál chodit od dveří ke dveřím a „znárodňovat“ další a další peníze slušných, poctivých a pracovitých lidí, aby se tyto peníze daly přerozdělit na cinklé dotace, granty, příspěvky a neexistující či absurdní sociální dávky. Ono je jednodušší si „zřídit stát, aby tu špinavou práci jménem loupež udělal za nás“ než jít sám prosit k sousedům, kolegům, přátelům či rodině o nějakou dávku, podporu či peníze na podnikání, a stát se tak plně odpovědným za svůj vlastní byznys nebo život. Oni ti kolegové, přátelé či rodina by totiž věděli, jestli si nějakou pomoc zasloužíte, protože vás znají – na rozdíl od anonymních struktur státu je nemůžete obelhat. A hlavní role státu dnes spočívá právě v tom, že poskytuje anonymitu a legitimitu tomuto vzájemnému obelhávání se, z nějž se postupně stal největší podvod moderních dějin jménem přerozdělování veřejných rozpočtů bez jakékoli vymahatelné odpovědnosti a kontroly lidmi. Pochopme jedno: není to město proti venkovu, vzdělaní versus nevzdělaní, staří versus mladí, živnostníci versus zaměstnanci. Je to stát (a ti, kdo si z něj udělali dojnou krávu, ať v jakékoli formě) proti nám všem, kdo to „dobrodružství“ platíme bez ohledu na jeho evidentní nespravedlivost, neefektivnost a absurdnost. A jak s námi tu hru hrají? Drsněji, bezohledněji a vychytraleji, než si běžně uvědomujeme.
Nejprve tři základní premisy, které bychom neměli přehlédnout nikdy, při jakékoli úvaze o státu, a to ani kdyby nás někdo probudil o půlnoci:
a) Státní dluh ČR stále roste, tedy zadlužení každého z nás včetně ještě nenarozených dětí, viz ZDE.
b) Instituce našeho státu přerozdělují (utrácejí) naprosto neuvěřitelných 42 procent našeho HDP, viz ZDE.
c) Stát systémem legálního několikanásobného zdanění občanů odebírá lidem 60 a více procent jejich celoživotního výdělku formou legálního několikanásobného zdanění (daně z příjmů, DPH, spotřební daně, povinné odvody jako skrytá daň apod.). Tyto tři premisy by měly na zděšení každého odpovědného a poctivého člověka úplně stačit, ale pořád jsou to „makročísla“. Podívejme se na to, jak ten podvod funguje v praxi, která se dotýká peněženky každého z nás – a to „jen“ v segmentu státem organizovaného důchodu, ostatní „mňamky“ rozebereme v jiných článcích:
1. Začneme na začátku: když během 40 let práce (pro příklad) budete odvádět sociální dávky ve výši 2 000 korun měsíčně (což odpovídá cca 30 tisícům korun hrubého), odvedete státu 960 tisíc korun.
2. Sociální pojištění ale platí ještě váš zaměstnavatel, jste-li zaměstnanec. Vaším nepřítelem mimochodem není živnostník, který sice méně přispívá z výdělku, ale také nemá placenou dovolenou, nemocenskou, mateřskou a státem organizovaný důchod má minimální, nebo žádný, váš nepřítel je právě stát. Jak to? Jednoduše: kdyby vám (jako zaměstnanci) zaměstnavatel mohl vyplácet to, co dnes platí (povinně) státu z vaší mzdy, například kdyby vám vyplácel půlku dnes povinného sociálního pojištění formou vyšší mzdy a půlku reinvestoval třeba do nákupu nových technologií nebo do obchodníka, který by prodal více zboží či služeb (a rostl by mu zisk), vy byste jako zaměstnanci mohli dostávat vyšší výplatu nebo by mohl práci (s vyšší přidanou hodnotou, než je šoupání krabic v logistických centrech či montování dílů do aut, což jsou navíc zpravidla byznysy dotované státem, tedy vašimi daněmi, eufemisticky přejmenovanými na „investiční pobídky“) dostat další pracovník (něčí dcera, syn). Pro představu: při mzdě 27 tisíc korun odvede váš zaměstnavatel neuvěřitelných 6 750 korun měsíčně. Když vám tu půlku zaměstnavatel prostě dá do ruky a „starej se“, pro vás to znamená dalších 1,62 milionu korun v kapse. Sečtěte bod 1 a 2 a připočtěte třeba úrok za celou dobu, kdybyste si spořili sami (a který vám stát samozřejmě neposkytne), nebo investiční zisk, kdybyste investovali, nebo například nájemné, které by vám mohlo fungovat po zaplacení hypotéky jako analogie důchodu ve stáří – možností jsou desítky.
3. Třetí fáze zlodějiny je samo přerozdělování: z daní a povinných odvodů (typu sociální pojištění) platíte neuvěřitelné statisíce státních zaměstnanců. A protože sociální pojištění funguje reálně jako skrytá daň, daně a sociální pojistné spolu souvisí. Když tyto náklady (přebujelého státu) zredukujete, protože lidé dostanou právo vystoupit ze současného systému státního sociálního pojištění, můžeme mít paradoxně ještě všichni nižší daně (nebude třeba tolika úředníků, kanceláří, referentských vozů, počítačů pro ně apod.). Zkusme si spočítat, kdyby došlo k redukci celoživotně odváděných daní z příjmů o pět procent jen proto, že se zruší monopol státu na organizaci důchodů. Budou to další statisíce, ale spíše miliony korun (dle výše vašeho výdělku a formy vaší výdělečné činnosti).
4. Ta smutná fáze je, že přešlapováním na místě (vírou ve stát) ty peníze nevratně ztrácíte, dokonce každý den. Ten způsob se jmenuje inflace. Za 40 let se vám úspory, které (jakoby) ve státě máte na důchod, zredukují o polovinu, a mohou i o víc – inflaci neovlivníte, ale (centrální) bankéři ano. Přesněji řečeno: to, že nemůžete s těmi penězi nakládat ve chvíli, kdy je vyděláte, pro vás znamená během 40 let ztrátu poloviny reálné koupěschopnosti toho, co se jednoho dne má nazývat starobní důchod! Stát vám vaše prostředky na důchodovém účtu samozřejmě neúročí, aby tu inflaci, kterou do značné míry sám tvoří, kompenzoval – připomínám pro úplnost.
5. A pozor, tím podvod jménem stát nekončí: když dostanete důchod, nedostáváte tu částku, kterou vám slíbí. Důchodce totiž přece také platí DPH, spotřební a majetkové daně! Takže místo 12 tisíc důchodu máte reálně 10 tisíc, protože při DPH 21 procent o pětinu důchodu prostě přijdete při každém nákupu toaletního papíru, trenýrek nebo mobilu (a ona se hezky poslušně jako Švejkův pes Balabán vrátí státu zpátky). Pak si koupíte naftu či benzin do auta, na které je uvalena (a pěkně tučná) spotřební daň. Pak jsou tu další spotřební daně, například na alkohol, cigarety. Pak jsou tu majetkové daně – tedy zdanění toho, co jste si za několikrát zdaněné peníze koupili a co vlastníte. Jestli se dostanete reálně na osm tisíc korun důchodu, když na výměru máte 12 tisíc, budete rádi. Myslíte, že už je konec? Bohužel ne.
6. Stát totiž – navíc – hospodaří s deficitem. Tedy aby vám vyplatil alespoň tu almužnu, kterou vám v rámci své „důchodové politiky“ slíbil a vypočetl, musí se dokonce zadlužovat, jinak by to ani nezvládl. A kolem roku 2030 to už nezvládne ani se zadlužením a dojde k masivním škrtům, pro které se jistě najde nějaký dobrý, politiky nezaviněný důvod, například za to bude moci Brusel, válka v Sýrii, ale v každém případě přece ty „špatné, minulé vlády“.
Je jiná cesta pro budoucnost – přísná decentralizace, zrušení monopolu státu na organizaci důchodového systému (a stejně tak postupně zdravotního, školského a ostatních systémů) a podrobení „schopností“ a „nabídky“ státních služeb konkurenčnímu prostředí – a nastolení Sdíleného (Konfigurovatelného) státu. Princip zásluhovosti, zdravý selský rozum, adresnost, transparentnost, lokální a sdílené formy podnikání a pojištění, to je jediná cesta pro budoucnost nejen pro nás, ale i pro naše potomky.
Michal Hájek, Česko2050