S novým rokem se na scénu vrací kontroverzní poplatek za vozidlo bez povinného ručení, který vybírá Česká kancelář pojistitelů.
Připomeňme si celou anabázi tohoto poplatku. Platil se od roku 2009 do roku 2015. Vypočítával se podle kubatury, na běžné auto se pohyboval okolo padesáti korun za den, za měsíc tedy patnáct stovek. Poplatek byl stanoven zákonem, tedy prakticky nezpochybnitelný. Také si připomeňme, že ČKP je profesní sdružení pojišťoven poskytujících povinné ručení.
Důvodem zrušení tohoto poplatku bylo, že viník byl trestán dvakrát. Neboli pokud byla vozidlem bez povinného ručení způsobena škoda, vymáhala ČKP po viníkovi nejen způsobenou škodu, ale i onen poplatek. Proč se tento poplatek musel tehdy dostat do zákona? Právě proto, že jde o dvojí sankci, kterou, kdyby byla dána jen všeobecnými smluvními podmínkami pojišťovna–klient, by musel rozmetat každý příčetný okresní soudce.
Nutno pak také dodat, že do „poplatkové“ mizérie spadli i například ti, kdo s autem nejezdili a stálo jim někde na dvorku, případně ti, kterým se při přechodu od pojišťovny k pojišťovně povinné ručení nekrylo přesně na den. Jistě, člověk si řekne, vždyť to asi bylo jen pár stovek. Ano, ale uvažujme v číslech korporací. Když od milionu takových „hříšníků“ vyberete dvě stovky, máte najednou dvě stě milionů.
Samostatným příběhem pak byly případy majitelů aut, kteří je prodali, a nový vlastník nezaplatil povinné ručení. A protože tehdy, dnes už je to snad v pořádku, byl strašlivý bordel v registru vozidel, ČKP pak po nich i po letech zpátky vymáhala dlužný poplatek. Jistě, mohli se bránit u soudu a dokázat, že auto prodali. Jenže je to zbytečná ztráta času, zbytečné potíže, stres. Plus ty peníze byly fuč, protože ČKP je vymáhala exekučně. Takže nejdřív takovému „nehříšníkovi“ vymetl exekutor účet, a teprve pak se mohl bránit. Že to je pro takového člověka komplikace třeba v bance, protože její risk management software si rozmyslí, jestli dát půjčku někomu s exekucí, netřeba snad dodávat.
A takhle to u nás chodí – poslanci jednají, ať už vědomky, nebo nevědomky, ve prospěch korporací a v neprospěch občanů. Co asi bylo důvodem tehdejšího a opětovného zákonného zavedení poplatku? Pojišťovnám se zřejmě nedařilo vymáhat stoprocentně na vinících škody po nepojištěných vozidlech. Tak si řekly, že potřebují pokrýt tu ztrátu. Jejich lobbisté zašli do sněmovny, obešli pár poslanců, a zákon byl na světě. Jinými slovy, zákonodárci tak vstoupili do běžného podnikatelského prostředí a zákonem snížili riziko podnikání vybrané skupině velkých firem. Nic jiného se nestalo, veřejný zájem prakticky nula. Poslanci při předkládání návrhu argumentovali tím, že na vyplácení náhrad za nepojištěná vozidla se podílejí i majitelé aut, kteří si své povinnosti platit plní. To je dost k smíchu. Například v ceně rohlíku jsou také zanesena všechna rizika podnikání pekaře. A jestli mu sem tam někdo ukradne přepravku s rohlíky, na to snad nemusíme mít extra zákon o náhradách za ukradenou přepravku.
Nepojištěná vozidla má hlídat státní Centrální registr vozidel a pokuty vymáhat dopravní úřady obcí s rozšířenou působností. Takhle na to dohlíží soukromý subjekt. Úředníků přibývá, ale práce jim ubývá nebo je dělána nekvalitně, případně je předávána do soukromých rukou. Toto je jeden z důsledků politiky minulé vlády, řídit stát jako firmu. Tak si držme klobouky, protože teď se tedy asi rozjíždíme z pořádného kopce.