Profesionální politika je mrtvá. Přichází Sdílený stát!

Evolucí taxislužby je Uber, evolucí ekonomiky je lokální a sdílená ekonomika, evolucí zastupitelské demokracie a profesionální politiky je Sdílený stát. Lze sdílet auta, kola, byty, chalupy, tak proč bychom nemohli, či dokonce neměli sdílet i stát, proč by ho měli řídit povinní prostředníci, jejichž práci si nemůžeme zkontrolovat (a to ani v době pokročilých technologií)?
Vždyť je to absurdní. Ostatně: tyhle volby jasně ukázaly, že převládající nálada ve společnosti už tento článek předběhla. Profesionální politické strany, kterým už nikdo nikdy neuvěří čisté úmysly a jakékoli jiné schopnosti než rozkrádat veřejné rozpočty ve zločinném spolčení s byznysy a „byznysmeny“ napojenými na stát, už ve veřejném prostoru valná většina lidí nechce. Decentralizace, deregulace, zeštíhlení státu a konkurenční prostředí k většině státních systémů, například ke zdravotní péči, ke školství, k důchodovému systému, to je evoluce. Zkusme ji pochopit a přestat se jí – naprosto neopodstatněně – bát.
Mnoho z vás se nás ptá: „Co je to vlastně ten Konfigurovatelný stát, o němž hovoříte?“ „Co si pod ním máme představit?“ Proto jsme přidali i tuto vysvětlující doušku, abyste všichni mohli vidět, že Konfigurovatelný stát není žádná novinka, ale naopak už dávno existující část našich životů, jen jsme si to nikdy možná takhle otevřeně neuvědomovali nebo si to nedali do souvislosti s řízením státu.
Zárodky Konfigurovatelného (Sdíleného) státu jsou už všude kolem nás. Například obyčejná dálniční známka – i to je svobodná volba řidiče, zda si chce, či nechce koupit právo jezdit po dálnici a platit za to, či jezdit komplikovaně po okreskách. Zdravotní, penzijní připojištění – totéž. To je princip Konfigurovatelného státu: mít právo vybrat si služby, které chceme, aby pro nás stát provozoval, a za to – a za nic jiného – mu zaplatit. Bez politiků, úřadů či jiných prostředníků, které k tomu vůbec nepotřebujete. A stát vám jejich práci přitom účtuje ve formě brutálního a nesmyslného zdanění, které se má někam „vypařit“.
Všichni jste jistě slyšeli o firmách, jako je Airbnb (pronajímání bytů bez jakéhokoli zprostředkovatele po celém světě), Uber (taxislužba, kterou dělají sami lidé jiným lidem), Zonky (lidé půjčují peníze lidem podle konkrétního projektu bez prostředníků a bank) a o řadě dalších sdílených služeb – když si dva zemědělci půjčí traktor, už je to vlastně sdílená ekonomika (mezi nimi). Lidé i firmy už dnes běžně sdílejí auta, jízdní kola, rekreační objekty, kanceláře, protože to šetří náklady všem. Lidé se prostě složí a něco spolu koupí a je to nejen levnější, ale hlavně to vylučuje korupci, protože si to lidé také sami zkontrolují. Žádné tunely, žádné úniky, žádná korupce – nemá totiž kde vzniknout. Lidé prostě platí jen za to, co skutečně využijí.
Mnoho z vás si už například konfigurovalo výkon serveru v cloudovém úložišti podle toho, jaký potřebujete výpočetní výkon. Nebo jste si vybírali programy, které má poskytovat vaše kabelovka – někdo chce sportovní kanály, někdo má rád přírodu. Nemáte žádnou povinnost vzít si všechno a za cenu, kterou vám někdo stanoví: platíte jen za to, co skutečně potřebujete a svobodně si zvolíte.
Někteří z nás žijí v domech či bytech, kde se vybírá od nájemníků „sdílená“ platba na údržbu veřejných prostor a případné opravy například výtahu či fasády – to je sdílené bydlení. Někdo má sdílenou recepci, nebo dokonce ochrannou službu. Někde jinde se lidé dohodnou, že budou do práce jezdit jedním autem, a složí se společně na benzin či naftu, olej a ostatní provoz – vyjde to levněji a je to spolehlivé. Když někdo onemocní, zaskočí druhý.
Zdravotní připojištění nebo penzijní připojištění jistě také dobře znáte. Tak si jen představte, že si budete moci sami zařídit i to pojištění, nejen připojištění, a stát vám nebude mít právo ty peníze strhávat z výplaty a pak je někam utajeně přerozdělit. A můžete se spojit s dalšími lidmi a třeba si vyjednat kvalitní a dostupnou zdravotní péči přímo se zdravotnickým zařízením, bez drahého prostředníka jménem stát nebo zdravotní pojišťovna. Nebudete-li chtít pobírat státní důchody a budete se chtít o své stáří postarat sami, tak, jak to bylo přirozené ještě nedávno pro všechny naše předky sahající až po africkou rokli Olduvai, kde se našly kosterní nálezy nejstarších hominidů, stát vám musí vrátit všechny prostředky, které jste do jeho sociálního pojištění dosud nasypali. Ano, slyšíte dobře – restituce odvedených prostředků na sociální pojištění. Jak to? Pokud nepožadujete státní důchod, stát nemá právo od vás vybírat peníze za službu, kterou nechcete, aby vám poskytoval. Vaše přirozená komunita, v níž chcete jakékoli služby a třeba i své stáří sdílet, je rodina, sousedé, kolegové, přátelé. Lidé, kterým věříte a které si sami vybíráte, to je to prostředí, v němž si chcete pořizovat služby a řešit své potřeby. Nikoli anonymní stát, jehož jediným cílem je z vás vypumpovat daně a pak je bez jakékoli vaší kontroly přerozdělit bůhvíkam a bůhvíkomu bez jakýchkoli záruk a jistot, přestože o jistotách beztrestní politici v rámci předvolebních programů hovoří nejraději. Ve skutečnosti s politiky a na stát přisátými pijavicemi typu lobbisté a byznysmeni máte jistotu jedinou: vždy se vás chystají podvést, okrást a zneužít vaší důvěřivosti. Když se podíváte kolem sebe, mezi nimi a šmejdy, kteří okrádají důchodce na nechutných prezentačních akcích, není vůbec žádný rozdíl.
Konfigurovatelný stát je tedy vlastně „sdílené řízení státu občany“ – platíte státu jen za ty služby, které chcete, aby vám poskytoval, tedy například služby policie, armády, hasičů, zkrátka služby, které vyplývají z našich mezinárodních závazků či je chceme řešit komplexně v rámci celé naší země. Můžeme to nazvat třeba „povinná výbava státu“. Ale vše ostatní mimo tuto povinnou výbavu bude napříště už jen a jen výsostným rozhodnutím každého z nás.
A teď mi povězte: ještě se vám zdá idea Konfigurovatelného (Sdíleného) státu nepředstavitelná, neuskutečnitelná nebo jako něco, čeho je třeba se bát? Nebojte se: pro slušného, poctivého a pracovitého člověka přinese Konfigurovatelný stát to, co si zaslouží: svobodu a jistotu. A těm, kdo pracovat nechtějí, ať jsou to politici, nebo notoričtí pobírači sociálních dávek? Ti ať se nechají překvapit.
Michal Hájek, Česko2050