Už zase nás straší zdražováním jídla. Kdo? Přece zemědělské svazy a komory. Pamatujete si, jak se šíleně zvedly ceny potravin během energetické krize po vypuknutí války? Tehdy si agrobaroni pořádně namastili kapsy na náš úkor a zvedli inflaci daleko víc, než bylo nutné. Proč? Protože mohli.
Evidentně se k něčemu podobnému chystají znova, byť tentokrát snad v menší míře. Dá se proti nim něco dělat? Dokud budou mít monopol, tak sotva, prostě tahají za delší konec provazu.
Roky 2022 – 2023 byly těžké. Jednak objektivně, protože ruská agrese drasticky zvýšila náklady na energie, jednak subjektivně, protože na situaci se vydatně přiživily zejména velké agrokombináty. Ty zdražily potraviny mnohem více než by odpovídalo zvýšeným nákladům. Říká se tomu cenová inflace a vzniká na nedokonalém trhu ovládaném monopoly a oligopoly. V klidných časech je přeci je umravňují jak obchodníci, kteří je tlačí k nižším cenám, tak antimonopolní úřad, který může trestat kartelové dohody.
Za válečné paniky obě tyto brzdy tak úplně nezafungovaly. Bylo těžké v reálném čase zjišťovat, do jaké míry je zdražování oprávněné a nakolik se do něj promítá „monopolní přirážka“. Rovněž se cenová hladina natolik rozkolísala, že se nešlo vyznat v tom, kolik co má stát. Což postihlo zejména spotřebitele, kteří se za běžné situace řídí jistým instinktem, neboť mají v hlavě zafixováno, jaká je „normální“ cena. A ani hlídači trhu neměli jasno, zda jde o komplot, nebo je zdražování pouze důsledkem růstu nákladů.
V každém případě jsme se ex post dozvěděli, že agrárníci na nás pořádně vydělali a zatímco my tvrdě pocítili dopady krize, oni si z ní odnesli plné pytle peněz. Bylo dost jasné, kdo je tu poražený a kdo vítěz. Od té doby se nejen inflace prudce zbrzdila, ale právě co se týká potravin, nastala deflace. Za zlevňováním stojí importy z jiných zemí Evropské unie a rovněž obnovený tlak řetězců. Protože i když jíst se musí, jídlo už bylo tak drahé, že lidé omezovali spotřebu, nebo přinejmenším kupovali jen to nejlevnější.
Jasně jsme si ověřili, že konkurence funguje. A že i když agrobaroni s gustem házejí vinu za drahotu na prodejce, sami mají máslo na hlavě. Trh s několika velkými řetězci jistě není dokonalý, pořád však na něm panuje daleko tvrdší cenová válka, než mezi producenty potravin. Zde bohužel funguje jak horizontální tak vertikální monopol. Pár největších holdingů sdružených v Agrární komoře a Zemědělském svazu diktuje podmínky. A giganti typu Agrofertu mají pod palcem celý řetězec od semen a hnojiv až „na vidličku“.
Když nyní slyšíme, že se zase má zdražovat jídlo a dokonce se to do jisté míry už děje, tak vězte, že za tím stojí naši domácí zemědělci. Samozřejmě ne sedláci, ale mamutí společnosti. A tak jako před třemi lety pro sebe spojí „příjemné s užitečným“. Zvednou si zisky a ještě to celé hodí na pravicovou vládu, protože jsou povětšinou úzce propojeni se současnou opozicí. Tehdy jsme viděli nehezké a pokrytecké divadlo, kdy si takový Andrej Babiš jednou rukou cpal do kapsy naše peníze a druhou hrozil směrem k Petru Fialovi…
Můžeme čekat, že nás agrárníci opět oberou. Avšak nezlobme se na vlka, že si na nás brousí zuby. Který podnikatel by nevyužil situace? Jen ten střet zájmů, kdy někdo zdraží a vydělá na tom dvojnásobně, tedy nejen finančně, ale i politicky, není úplně košer. Avšak samotná monopolní renta není ničím jiným než důsledkem nefungujícího trhu s potravinami. Což bohužel platí za všech vlád, levicových i pravicových, vedených agrobarony i profesory.
V podstatě je to celé strašný podraz na spotřebitele. V Evropské unii máme jednotný vnitřní trh s jeho čtyřmi základními svobodami: volným pohybem osob, zboží, služeb a kapitálu. Avšak pořád bohužel platí řada výjimek. Bývalý prezident Evropské centrální banky Mario Draghi spočítal, že tyto „netarifní bariéry“ odpovídají clům ve výši 45 %. Co se týká potravin, tak ty si členské státy střeží asi vůbec nejvíce a snaží se „chránit“ své zemědělce co jen to jde a co ještě nějak projde přes unijní pravidla.
Dochází tak k absurdní situaci, kdy na jedné straně je Unie jako celek obrovským exportérem jídla a má v tomto směru obrovský přebytek, avšak země jako Česko, která ani náhodou není schopna být ve výrobě potravin soběstačná, si zuřivě chrání svůj malý domácí dvorek před „cizími“. V neprospěch obyvatel, kteří kvůli tomu jedí dráž a často i méně kvalitně, zatímco by si mohli více dopřávat španělského vepřového, francouzských salámů, italských sýrů či polských kuřat.
Jistěže lze u nás koupit jídlo z celé Unie, existují však umělé zábrany, hlavně u čerstvých potravin. Což v důsledku snižuje nabídku a zvedá ceny. Přitom třeba polská či maďarská drůbež je nejen levnější, ale i lepší než z českých velkokombinátů. Běžně je totiž chována na menších farmách a zpracovávána malými závody. Takže první rada zní: zrušme konečně všechna omezení, aby byl vnitřní trh EU skutečně bez jakýchkoli bariér. Další šancí je dohoda s jihoametrickým sdružením volného obchodu MERCOSUR, třetí Ukrajina.
Tohle všechno však narazí na tuhý odpor agrárníků. A těch se každá vláda bojí. Je těžké prosadit volný trh i pro unijní výrobce. Smlouva s Latinskou Amerikou vyvolává v Evropě přímo bouře. A co se týká Ukrajinců, ti už poznali, co to znamená stoupnout zemědělcům v EU na jejich píseček. Jde o anomálii, kdy necháváme Green Dealem vyhánět pryč průmysl, který nás živí, ale zuby nehty bráníme před konkurencí zemědělce, jejichž ekonomický význam je mnohem menší. Takže proto máme drahé a nekvalitní jídlo.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
