Švehla: O obraně vlasti trochu jinak

Od poloviny roku 2023 se financování obrany naší země řídí speciálním zákonem č. 177/2023 Sb. Tento zákon ukládá vládě, aby do každého dalšího státního rozpočtu naplánovala nejméně 2 % nominálního HDP jako výdaje na obranu státu. Zároveň se zde říká, že za výdaj na obranu státu lze považovat toliko kapitolu Ministerstva obrany, které pak může uvolnit nějaké peníze i pro další kapitoly, pokud věcně zajišťují potřeby ozbrojených sil. Za zamyšlení stojí dva aspekty tohoto zákona.

Jednak ta částka „2 % nominálního HDP“ každý rok. Rozhodně to není tak, že když se ekonomice daří, budou výdaje vyšší a když se jí nedaří, budou nižší. Výdaje vždycky porostou – někdy rychleji a jindy pomaleji, ale porostou, protože poroste nominální HDP. Je to dáno inflací a očekávaným růstem ekonomiky. Kolik se tedy skutečně na obranu vydá nebudou určovat odborníci na zbraně a na vedení bojů, ale prognostici ministerstva financí. Nepřímo, ale s konečnou platností. Vojenští odborníci připraví strategické projekty a ty se profinancují, ať by se dělo cokoliv. Nezdá se ani, že bychom někdy mohli být vyzbrojeni dostatečně a že bychom tedy výdaje mohli ztlumit. Pořád bude něco chybět.

Dosud se stalo toto: ministerstvo obrany si v květnu 2023 naplánovalo nákup pásových bojových vozidel a objednalo je. Následně v červnu začal platit zmíněný zákon a z objednávky švédských bojových vozidel se stal strategický projekt. K němu se připojil další strategický projekt, totiž nákup stíhaček F-35. V lednu 2024 pak mohla vláda projednat už celý seznam strategických projektů, které navazují na dříve schválené plány armády a jejího vyzbrojování.

S tím souvisí druhé téma k úvaze: je obrana země výhradně záležitostí armády, ozbrojených složek a jejich vybavení? Neukazují současné konflikty, že na malý, středoevropský stát lze útočit i jinými prostředky a na jiných frontách? Velmoci v poslední době vytasily velmi účinné zbraně v podobě blokád, embarg, cel a podobně. 

ČNB teď nezvykle rychle nakupuje zlato. Cílem je zvýšit zlaté zásoby do června 2028 na 100 tun. To bude stát něco kolem 230 mld korun, tedy 3,2 % HDP a přiznejme, že v krizové situaci může být zlato klíčovým nástrojem pro obranu země. Potřebujeme dovážet energie, suroviny, potraviny, léky a další komodity. Může nastat situace, že se takové nákupy budou muset uhradit výhradně zlatem.  Zlato, nakoupené během 4 let za zhruba 3 % HDP pak může být důležitější než zbraně nakoupené během stejných 4 let za 8 % HDP. 

Pojďme ale v úvaze o obraně státu dál. Bude naše zdravotnictví za určitých okolností schopné fungovat? Umíme ochránit energetické zdroje a rozvody? Jak velký význam mohou mít při obraně země silnice a dálnice, vodní a železniční cesty, internetová síť a další komunikační infrastruktura? Není budování těchto „civilních“ prostředků a jejich zabezpečení zároveň i posilováním obrany státu?  

Nu a v neposlední řadě je tu otázka jisté výrobní soběstačnosti. V energiích, ale také například v potravinách a lécích. V uplynulých desetiletích jsme se soběstačnosti zbavovali a moc se o tom nepřemýšlelo. Dovozy byly levnější a výhodnější. Všichni víme, že jsme schopni řadu potravin vyrobit za přijatelných nákladů doma, že jsme si je tu dlouhá léta vyráběli. Dnes je z velké části dovážíme. Domácí výroba, která v roce 2000 pokryla v podstatě celou domácí spotřebu, pokryje dnes například spotřebu vepřového masa jen ze 40 %, drůbežího z 50 %, másla ze 70 %, brambor ze 70 % atd. Zní to nepravděpodobně, ale domácí česnek kryje jen asi 25 % celkové spotřeby, cibule 50 %, papriky 10 %.  Zbavili jsme se kapacit a potřebné množství prostě už doma nevyrobíme. Papriky možná v krizové situaci oželíme, ale nedostatek vepřového masa, mléčných výrobků nebo brambor může být osudový. Obnovit domácí výrobu tak, abychom ve strategických potravinách byli alespoň přiměřeně soběstační, by trvalo několik let a vyžadovalo by to investice v řádu miliard. Nebyly by to také výdaje na obranu země? Závislost na dovozu čehokoliv a odkudkoliv je nebezpečná a představuje ohrožení, které letadly ani tanky nesnížíme. Dojdou-li nám antibiotika, těžko si je u výrobců v Číně vynutíme. Přitom vidíme, že embarga, blokády a sankční cla se běžně používají jako silné zbraně, proti kterým jsou kanóny a letadla v podstatě k ničemu. Přesunou nás na seznam méně spolehlivých zemí, škrtnou nás ze seznamu odběratelů, nebo nám zvýší cenu a je hotovo. Zbraně tady nemají ani žádný odstrašující účinek, o kterém se občas hovoří.  To už by spíš asi pomohlo to zlato.

Realistická úvaha není malováním čerta na zeď. Existující rizika vidíme dnes a denně v televizních reportážích. Dříve se mluvilo o obraně vlasti, a především se tím myslelo „se zbraní v ruce“. Dnes mluvíme o obraně státu, a na to by měl být komplexnější pohled. Už by neměl být jen o ozbrojených silách, ale také o základních potřebách, zajistitelných i v krizové situaci. Na mnohá překvapení zatím moc připraveni nejsme.      

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla