Má či nemá být u nás přijata společná měna euro? Už dvacet let odpovídáme šalamounsky: samozřejmě že má, ale zatím není jasné kdy.
Vláda si nyní nechala vypracovat další analýzu a bude o ní jednat. Jak už je u nás zvykem, jedni jsou zásadně pro přijetí, druzí stejně zásadně proti, a tomu odpovídají i používané argumenty: větší polovina úvěrů se u nás poskytuje v eurech, takže se ekonomika spontánně “euroizuje”, a je třeba tomu dát zelenou. Jenomže eurozóna jako celek je silně zadlužená, spojuje silné a slabé a každý ručí za všechny, což se nám určitě nechce. K tomu se přidává ještě otázka, zda bychom s přijetím eura neztratili kontrolu nad bankovním dohledem. Naše banky jsou ve velmi dobré kondici a zatím jsme schopni bránit jejich pozici i před jejich zahraničními vlastníky. Ústupovou variantou “proeuristů” je návrh: shodněme se na nějakém termínu nebo alespoň zahajme jednání. V tom ovšem “antieuristé” spatřují lišácký úskok a jsme tam, kde jsme už dvacet let.
Zkusme trochu jiný pohled na euro: je to zcela nepochybně o ztrátě autonomní měnové politiky, tedy toho, co dvanáctkrát do roka projednává bankovní rada ČNB a co v uplynulých dvou letech zastavilo inflaci a nyní má umožnit obnovení růstu. Společnou měnu sice řídí společná centrální banka (ECB), ale její politika je v jistém smyslu “průměrná”, neboť reflektuje situaci v celé eurozóně, tedy v ekonomikách, které například teď mají inflaci od 4,7 % (v Belgii) až po 0,00 % (ve Slovinsku). Česká ekonomika s aktuální inflací 2,8 % by tedy teď měla úrokové sazby nižší, ale o to větší riziko inflace.
To je ale jenom “kdyby – chyby”. I s eurem by měla česká ekonomika možnost autonomní regulace své makroekonomické situace. Jediným nástrojem by ovšem zůstal státní rozpočet – nu a tady se můžeme zasnít:
Státní rozpočet by měl být v dobách ekonomického růstu přebytkový a v dobách recese by měl vytvořené přebytky rozpouštět a pomáhat k obnovení růstu. Tím by převzal roli měnové politiky centrální banky a přispíval ke stabilitě makroekonomického prostředí. Letos bychom tedy měli být v přebytku. Loni také a napřesrok zcela určitě. Máme ale schodek skoro 300 miliard a podobné to má být i v dalších letech. Co by se muselo stát, aby náš státní rozpočet byl v kondici, tedy alespoň vyrovnaný? Jak to tak vypadá – jedině zázrak nebo těžká, ale opravdu těžká krize.
Prostor pro zvýšení příjmů státu je poměrně malý, především by tedy musely klesnout výdaje – a to o úctyhodných 300 miliard korun ročně. Řekněme, že by na to stát měl dva roky, po které bychom byli v systému RM II. Každý rok 150 miliard? Kde se dají takové peníze škrtnout?
Asi opravdu jen ve snu, tak v něm pokračujme: určitě se dá ušetřit na státní správě. V relativně malém Česku máme 6.254 obcí, v polovině z nich žije méně než 500 obyvatel, takže tyto drobné obce představují dohromady asi 8 % obyvatel země. Spotřebují ale polovinu nákladů na místní samosprávu, což nemá velkou logiku. Zvlášť, když uvážíme, že velkou část agendy zajišťují těmto lidem obce s rozšířenou působností, kterých je 206 a zvládnou přenesené agendy živnostenských, stavebních a matričních úřadů, a dokonce i agendy občanských a řidičských průkazů. V těchto větších obcích žije větší polovina obyvatel země. Jen rozumnějším uspořádáním samosprávy by se podle odborníků mohly snížit náklady státní správy o 10 miliard ročně. Kdybychom se zasnili ještě více, je otázkou, zda nutně potřebujeme mít 14 krajů, rozdělených na 76 okresů, neboť jsou to opět budovy, kanceláře, úředníci a různé agendy, jejichž prospěšnost je diskutabilní. Tady už jsou skryty vysoké desítky miliard. Regiony mají na svých účtech kolem 100 miliard korun, což jsou rezervy, na které si vláda půjčila a se kterými obce ani nedovedou moc dobře zacházet. Dnes sice působí protiinflačně, ale v principu je to nesmysl. Regiony mají investovat, rozvíjet infrastrukturu a zajišťovat služby. Přitom mnohé si ani nevšimly, že jim za covidu zřídila ČNB spořící účty, kde mohly získat podstatně vyšší úroky.
Když ale sníme o úsporách státní správy, především by se to mělo týkat odbourávání zbytečných agend a zjednodušování těch nutných. Sen o jednoduchých a předvídatelných daních bez výjimek má po mnoha diskuzích už celkem pevné obrysy a dá se spočítat, o kolik by byl levnější a dá se odhadnout, o kolik výkonnější by byly v takovém prostředí firmy a o kolik víc by v konečném důsledku zaplatily na daních. O co lépe by se daně vybíraly, kdyby daňová pravidla byla jednoduchá a pro všechny stejná.
Úředníci ve státní správě jsou většinou vzdělaní a schopní a určitě nejsou úplně špatně placení. Namnoze jsou to lidé, kteří chybí v soukromém sektoru. Kdyby se škrtalo na straně rozpočtových výdajů tímto způsobem, vyšší desítky tisíc lidí by mohly přejít do firem a podílet se na tvorbě bohatství ve svůj i v obecný prospěch. Takto sedí v kancelářích a chtě – nechtě tvorbu bohatství této země spíš komplikují. Zkusme si představit, že by se prostředí změnilo, že by bylo možné založit firmu během pár hodin, že by stavební povolení bylo vydáno během týdne, že by soudy rozhodovaly v řádu dnů a týdnů, že by se nemuselo žádat písemně o všechno možné a že by se pak nemuselo čekat na vyřízení v nesmyslných lhůtách. Že by daně platili všichni stejně, že by se daly spočítat jednoduše a bez výjimek, že by si lidé na důchod mohli odkládat peníze do bezpečných produktů finančního trhu. Že by zdravotnictví bylo zorganizované tak, aby se nemuselo na všechno možné čekat, že bychom měli ve školách lepší učitele, že by bylo dost policistů a že ti všichni by dělali svou práci rádi.
Sen je to pěkný, ale realitě velmi vzdálený. Dokud nebude státní rozpočet schopen plnit svou makroekonomickou stabilizační roli, je opuštění autonomní měnové politiky riskantní a celkem zbytečné. Aktuální ekonomické problémy se přijetím eura nevyřeší a – upřímně řečeno – nevyřeší se ani žádným jiným kouzelným proutkem samy od sebe. Zjednodušení a zeštíhlení státní správy je nutnou podmínkou budoucí české prosperity a nic na tom nemění ani fakt, že ekonomicky silnější země jsou na tom podobně, o Evropské unii a její byrokracii ani nemluvě. Zemím, které se do zjednodušení své státní správy pustily, se rozhodně daří lépe.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
