Evropská unie čím dál více zaostává za Spojenými státy. Bývalý evropský centrální bankéř má jasno, co s tím. Nalijeme do ekonomiky obrovské peníze a bude líp. Jenomže takhle to opravdu nefunguje. Když Mario Draghi stál v čele Evropské centrální banky (ECB), řešil potíže prostě tím, že tiskl další eura. Sice tím zachránil společnou měnu, ale právě tehdy nám Američané začali výrazně utíkat. A pokud mají být základem léčby churavějící Evropy další masivní společné dluhy, dopadne to zase špatně.
Cena Draghiho zprávy je hlavně v tom, že konečně nějaká unijní autorita shrnula známá data a ukázala, jak zle na tom jsme. Máme drahé energie, slabé kapitálové trhy, málo rizikového kapitálu a investic do inovací, neefektivní regulace. Výsledkem toho všeho je, že pokud v roce 2002 sedmadvacítka zaostávala za USA v hrubém domácím produktu o 17 %, loni už to bylo o 30 %. Co se týká podílu na globálního bohatství, tak zatímco Spojené státy přispívají k světovému HDP 26 %, EU jen 17 %.
Jak je možné, že Unie, která má 450 milionů obyvatel, vyprodukuje skoro o třetinu méně, než Spojené státy s 340 miliony? Které tak mají HDP na hlavu vyšší o 70 %? Inu, jednak Američané mají vyšší produktivitu, jednak také odpracují více hodin. Zaostávání Evropy je tím prvním způsobeno ze 72 % a tím druhým z 28 %. Opravdu půjde tohle zlepšit, když si vezmeme obrovskou půjčku, za kterou budou ručit všechny unijní země společně? Jakože čím se tom pokazilo, tím se to napraví? Už teď máme v Evropě moc státních zásahů.
Podívejme se na jednu z hlavních příčin chudnutí EU: šíleně drahou elektřinu a plyn. První komodita stojí o 158 % víc než v USA, druhá dokonce o šílených 345 %. Není divu, že evropské firmy nemohou konkurovat, když musejí nakupovat energie dva a půl krát, respektive čtyři a půl krát dráž, než ty americké. A proč jde o takové pálky? Může za to Green Deal. Neboli program, kdy se unijní etatisté snaží shora nařídit „zelenou“ transformaci, jejímž výsledkem by měly být nejen nižší emise, ale také více inovací.
To první se s vypětím všech sil daří, ale v rozvoji nových technologiích Unie silně zaostává. Proč? Protože USA tradičně sázejí daleko víc na soukromou iniciativu a ne na vládní plánování. V Draghihio zprávě je rovněž graf, který ukazuje srovnání produktivity v čase. Zatímco na konci milénia se evropská téměř vyrovnala americké, pak začala padat a nyní je na nějakých osmdesáti procentech. Přitom právě v roce 2000 byla přijata tzv. Lisabonská strategie, jež měla zajistit boom výzkumu, vývoje a inovací (VVI).
Jak vidíme, tak EU už se jednou snažila jít cestou, kterou nyní ukazuje bývalý šéf ECB a dala dohromady plán, který přesně říkal, co mají všichni dělat i kolik by jednotlivé státy měly vydávat na vědu. Jenomže to nezafungovalo. Jak je totiž něco nařízené shora, tak se omezuje osobní iniciativa. Navíc hrozí, že jakkoli velké prostředky se nevyužijí správně, vyplýtvají se, či přímo rozkradou. I u nás vidíme, že relativně malý balík vládní podpory VVI bývá roztrhán lobbistickými vlky a nic moc z něj nakonec není.
Draghiho zpráva přitom nabízí vysvětlení. V USA jsou schopni mobilizovat mnohem více rizikového kapitálu. Při samotném zakládání startupu, během raného stadia a i v době, kdy vše už běží, jsou americké investice až pětkrát vyšší. To se samozřejmě sakra projeví ve schopnosti uvádět nové nápady do praxe a proměňovat je ve špičkové výrobky a přelomové technologie. Evropská unie má ovšem velmi slabé kapitálové trhy, takže tuto roli měl z velké části dle Lisabonské strategie převzít stát. Jak řečeno, nezabralo to…
Kromě neschopnosti efektivně podpořit inovace, dostala evropská ekonomika na počátku tisíciletí další tvrdý úder, a to od klimatické politiky. Zelený úděl je směsí ultralevicové ideologie, zbožných přání, socialistických regulací – a přerozdělování bilionů eur „v zájmu planety“, které pak ovšem chybí pro hospodářský rozvoj. Grafy iné zprávy to ukazují jasně: zavádění Green Dealu zavinilo, že EU začala v růstu HDP zaostávat nejen za rozvíjející se Čínou, ale i za vysoce rozvinutými USA.
Jednoho by napadlo, že po této analýze Draghi navrhne, co je jediné možné a co zřetelně plyne z jeho čísel. Tedy razantní uvolnění regulací, podporu kapitálových trhů a soukromého kapitálu a samozřejmě když ne zrušení, tak velkou reformu klimatických plánů, aby přestaly dusit evropskou ekonomiku, firmy a občany. Jenomže něco takového evidentně přesahuje nejen odvahu, ale vůbec myšlenkové nastavení člověka, který je sice ekonom, ale zároveň zasloužilý člen unijního establishmentu.
To bychom asi opravdu čekali příliš od někdejšího šéfa ECB, který se proslavil „kvantitativním uvolňováním“ a skupováním pochybných aktiv v rámci EU, aby zachránil euro (což se mu povedlo). Nicméně aspoň je poctivý: „Pokud se Evropa nedokáže stát produktivnější, budeme nuceni si vybrat. Nebudeme schopni stát se najednou lídrem v oblasti nových technologií, majákem odpovědnosti za klima a nezávislým hráčem na světové scéně. Budeme muset omezit některé, ne-li všechny naše ambice,“ píše.
Mělo by být na politicích, aby po přečtení zprávy pochopili, že takhle to dál nejde, že etatismu a zeleného komunismu bylo příliš a změnili kurs. Naopak by měli oslyšet hlavní Draghiho návrh: zvýšit evropské investice o závratných 800 miliard euro ročně, tedy o 5 % jejího HDP. Tu sumu by si měla Unie půjčit a společně splácet. Jak by to asi dopadlo? Centrálně rozdělované peníze by skončily v kapsách lobbistů, místo aby nastartoval růst a občanům by zbyly oči pro pláč a dluhy. Zadlužení znamená větší stát a my ho musíme zmenšit.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
