Pravicoví voliči zdaleka nehlasovali jen „proti“ Babišovi. Hlasovali hlavně „pro“ něco: Pro zodpovědnou politiku. Pro razantní snižování veřejných výdajů. Pro osekání zbytečných vládních agend a snížení počtu lidí placených ze státního rozpočtu. Pro konsolidaci veřejných financí. A samozřejmě pro nezvyšování daní. Čeho se však dočkali?
Kabinet nijak moc nešetří. Lidí v eráru neubývá. Deficit se snižuje pomalu. Zvyšují se majetkové daně a výrazně si připlatí živnostníci. Vláda nedává „svým“ příznivcům moc důvodů volit ji znovu…
Kabinet se tváří, že je všechno úplně báječné. Jenže není. Pro pravicového voliče si absolutorium zaslouží snad jen v zahraniční a bezpečnostní politice. Jinak je to taková solidní sociální demokracie. Reformy financí a veřejné správy, které by ušetřily peníze a omezily byrokracii, se nekonají. K tomu všemu ještě vláda zestátňuje. Zcela zbytečně koupila plynovod a zásobníky, což stálo miliardy a lidé si dále připlatí, protože trubkami neteče žádný plyn. Což ministr průmyslu nelogicky obhajuje tím, že občané platí „své“ firmě.
Nevím, myslím, že lidé by byli raději, kdyby plynovod zůstal soukromý a oni nedopláceli nic. Že dávají peníze státu je asi neuklidní. Stejně jako skutečnost, že na čtyři miliony pracovníků soukromého sektoru připadá milion placených z rozpočtu. Či fakt, že pro volební rok se počítá s deficitem 235 miliard korun, což je mírně pod 3 % hrubého domácího produktu. Podle slibu z loňského května, že se deficity budou snižovat o 1 % ročně, jsme ale měli být na nějakých 180 miliardách.
Nakonec ale tahle čísla, byť důležitá, nejsou nejdůležitější. Spíše než aktuální stav hospodaření, který může být ovlivněn řadou faktorů – růstem, inflací, mírou investic – je důležitý směr, kudy se ubírá správa země. Nemůžeme nikdy dosáhnout zdravých veřejných financí, dokud stát zůstává překrmeným bumbrlíčkem, který spolyká příliš na svůj vlastní provoz a další stamiliardy vydává formou dotací, zakázek a grantů. Každý zbytečný zaměstnanec nás stojí peníze dvakrát: jednou za jeho plat, jednou za jeho agendu.
Asi bychom pravicové vládě i odpustili o něco vyšší aktuální deficit rozpočtu, kdybychom viděli zeštíhlování státu. Ale kde nic, tu nic. Nyní se mají paušálně zvyšovat platy zaměstnanců veřejné sféry, ale přitom jich neubývá. Kdybychom jich měl půl milionu, ať klidně berou víc, ale takto jsou prostě jako celek příliš drazí. Zatímco živnostníkům stát šlape na krk, sám sobě hodlá povolovat opasky. Není to spravedlivé, není to moudré a ekonomicky je to nesmysl.
V žádném myslitelném Vesmíru se prosperity nedosahuje astronomickými dluhy, vysokou mírou přerozdělování a skrze přebujelý veřejný aparát. Za této situace, pokud bude chtít vláda více investovat například do infrastruktury, bude muset zvýšit dluh. Protože co se vybere na daních, to se projí už teď a ještě si musíme půjčovat. Argument, že například potřebujeme více peněz pro školství, sám o sobě neobstojí, pokud je kabinet neušetří jinde a tedy nás kvůli tomu ještě více zadluží.
Na politice Andreje Babiše nám pravičákům primárně vadilo jeho bezuzdné rozhazování. Ano, jsme rádi, že je líp. Ale ne dobře. Protože když se letos den daňové svobody slavil 11. června, tak to znamená, že veřejnými penězovody proteklo 45 korun z každé stokoruny, která se u nás vydělá. Možná ani tohle by nakonec nevadilo, kdyby daleko větší část oné ohromné sumy (vláda plus zdravotní pojišťovny utrácejí kolem 2,6 bilionu Kč) šla na investice do budoucnosti, místo aby se projídala v provozních výdajích.
Další věcí je, že ani za ty velké peníze pro nás stát nedovádí dobrou práci. Viz. digitalizace stavebního řízení. Ta se ministrovi pro místní rozvoj skutečně nepovedla. Což ovšem odmítá uznat a tvrdí že „to není tak zlé“, ale opozice nepřejícníci, či snad dokonce „lobbisté“ to celé zlovolně nafukují. Přestože všichni, kteří mají s novým systémem pracovat, ať jde o úředníky, stavebníky nebo projektanty shodně tvrdí, že jde o katastrofu. Škody jdou do miliard. Ekonom Petr Barťon spočítal, že kvůli tomu přicházíme o 770 milionů denně.
Tohle je další věc, která nám vadila na Babišovi: že nám do očí lhal. Něco totálně zpackal a pak se tvářil jako vítěz. Jozef Síkela s plynovodem a Ivan Bartoš se stavebním řízením jdou v jeho stopách. Místo aby přiznali chybu, snaží se obviňovat kdekoho, kdo je kritizuje, z nečestných úmyslů. Když k tomu přidáme, že pravicová vláda zvyšuje daně, dupe po živnostnících a málo šetří na státu, vyvstává před námi neradostný obrázek garnitury, která zkrátka neplní, co se od ní čekalo a kvůli čemu byla zvolena.
Kabinet ví, že jeho příznivci v drtivé většině nenávidí Babiše i Okamuru, takže k nim nepřebíhají. Své PR tak soustředí převážně na srovnávání se s vládou vedenou ANO. Docela to funguje, neboť z tohoto úhlu pohledu pořád vychází Petr Fiala a spol. pro své voliče lépe. Poměr mezi preferencemi pětikoalice a současnou opozicí stále nevychází tragicky. Není to však málo? A není to riskantní strategie? Sázet na to, že pravicoví voliči nemají kam se vrtnout? Už nyní mnozí z nich hlasují nohama a deklarují, že příště zůstanou doma.
Pro pravičáky neexistuje alternativa. Alespoň zatím. Kdyby ano, měla by hlavně koalice Spolu dost možná velký problém. Dost příznivců se ji chystá volit coby „menší zlo“. Kdyby měli jinou šanci, neskočili by po ní?. Napovědět mohou krajské a senátní volby, které se konají již za čtyři neděle. Kdyby v nich pravice hodně pohořela, mohlo by to posílit motivaci založit novou partaj. V této chvíli je to pro příznivce pravice doslova zoufalství. Musejí se ptát sami sebe: „Proč mi to moje vládě dělá“? Je tak bohorovná, nebo na víc nemá?
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
