Schmarcz: Co dál s hutí Liberty? Prosím tě, vládo, hlavně ji nezachraňuj!

Je v pořádku, že se na Ostravsku angažuje ministr práce a sociálních věcí. Pomoci zaměstnancům, vyplatit jim tři platy za něž ručí stát, přidat k tomu bezúročnou půjčku. Tomu se říká solidarita a naštěstí je náš sociální systém docela robustní. Tím by to, ale mělo končit. Je něco jiného zachránit lidi před nezaviněným pádem do bídy a cpát miliardy do kapes podnikatelům ve snaze zachránit firmu, která se zjevně přežila. Pár lidí si na tom namastí kapsu, dělníci stejně budou časem bez práce a prodělá daňový poplatník.

Kabinety často mají tendenci zachraňovat padlé korporace. A to podle hesla „too big to fail“, tedy „příliš velká, aby zkrachovala“. Což jim sice může někdy přinést politické body, ale takřka jistě ztrátu státnímu rozpočtu. Ostatně my už na záchranu Liberty přispěli. Jen státní pojišťovací společnost EGAP v ní utopila 1,5 miliardy, protože ručila za úvěry, které dlužná firma nesplácela. Její majitel Sandžív Gupta rovněž prodal emisí povolenky za více než šest miliard, aby si opticky zvýšil zisk. Nyní chce zdarma dostat od vlády další.

Na zachování společnosti silně tlačí odbory. Samozřejmě, jde o velký podnik, který jim dává značnou moc. Žádná ocelárna, žádné příspěvky, žádný vliv… Obecně lze chápat i zájem státu pokud možno udržet pracovní místa. Jen v Liberty jich je 25 tisíc, ve firmách na ni navázaných dalších 15 tisíc. Musíme si však položit tři otázky: 1. kolik může záchrana stát, 2. vydrží taková práce dlouhodobě a 3. nešlo by to zařídit lépe a levněji? Ne vždy platí, že čím větší „rána“, tím lepší…

O Liberty se údajně zajímají noví kupci. Ministr práce Jurečka řekl, že ví o dvou. Pokud by to bylo tak, že společnost v konkursu prostě někdo koupí za vlastní peníze a nebude si vůči státu klást další podmínky, bylo by to báječné. To je však bohužel spíše méně, než více pravděpodobné. Obvykle to každý bere tak, že vládě „vytrhne trn z paty“ a o něco si za to řekne. Popřípadě rovnou kalkuluje s tím, že za tržních podmínek je takový předlužený podnik neprodejný a chce nějakou formu podpory, či subvence.

V případě ocelárny přichází v úvahu žádost o přidělení bianco povolenek. Na což má společnost nárok. Ovšem za podmínky, že dodrží stanovený rozsah výroby a zaměstnanosti. Ne, že jako Gupta tyto uhlíkové odpustky s velkým ziskem prodá a „zavře krám“. Jde o to, jak si to smluvně pohlídat… Dalšími možnostmi jsou zvýhodněné úvěry či záruky za ně, daňové prázdniny, nebo přímé dotace (dejme tomu na každé zachované pracovní místo). Nebo nového vlastníka napadnou jiné kreativními návrhy, jak pustit státu žilou.

Jak řečeno, kdyby někdo přišel, koupil a nic po vládě nechtěl, bylo by to skvělé. Pokud něco požadovat bude (a to je zde docela pravděpodobné), pak to není bez rizika. Cena může jít do miliard. Další věcí je, zda jsou pracovní místa v hutích dlouhodobě udržitelná. Všichni víme, že jde o energeticky vysoce náročnou výrobu a v Evropské unii se kvůli Zelenému údělu takový provoz značně prodraží – nejen ve srovnání s Čínou, ale i se Spojenými státy. Kdo zaručí, že kupec nevyčerpá výhody a pak se nesbalí a nezmizí?

Nakonec, ale ne v poslední řadě je nutné se ptát, zda je nutné za každou cenu Liberty zachránit. V situaci, kdy máme nízkou míru nezaměstnanosti a právě na Ostravsku roky probíhá úspěšná transformace, kdy místo dělnické dřiny v těžkém průmyslu lidé získávají místa ve službách, v lehčích výrobách či v IT a digitálních technologiích. Někdo by měl spočítat, zda levněji a s lepším efektem by nešlo situaci řešit další podporou rozvoje regionu. Je dokázáno, že menší firmy vytvářejí místa za méně peněz a ta déle vydrží.

Nebylo už toho socialismu kolem Liberty dost? Počínaje zpackaným způsobem privatizace, kdy se majetek často raději doslova rozdával českým ředitelům, než by se prodal strategickému investorovi, jako tomu bylo v případě Škoda Auto? Tito ředitelé, pocházející ještě z dob komunismu, pak často firmy vytunelovali, přivedli ke krachu a ještě po nich zůstaly nesplacené miliardové úvěry. Je na čase jednat kapitalisticky. Což znamená, že by se vláda neměla kromě povinné solidární pomoci zaměstnancům angažovat.

Podle dřívějších informací mají o ocelárnu zájem Jaroslav Strnad se svou skupinou CE Industries – vlastní rovněž zbrojovku Czechoslovak Group (CSG) – a také Tomáš Chrenek, jemuž patří Třinecké železárny. Fajn, to jsou významné české společnosti. Pokud některá z nich Liberty opravdu za tržních podmínek koupí, bude možné slavit. Ale hlavně ať vláda do společnosti nelije další obří sumy. Úplně stačilo, že za 13 miliard zestátnila zásobníky plynu a plynovody, což je pro státní rozpočet čistá ztráta.

S hutěmi je to v Evropě těžké. Na druhé straně potíže, jež mají vinou Green Dealu, jsou šancí pro dravé podnikatele. Třeba pro Daniela Křetínského, který vstoupil do největší a nejslavnější německé ocelářské společnosti Thyssenkrupp. Tam šlo čistě o byznys. Totéž bychom si měli přát pro Liberty. Když se najde schopný kupec, buďme rádi. Ale nepřejme si, aby do věci opět vstupoval kabinet – jako u plynu, kdy hlavně pomohl bankám, jimž dlužník nesplácel úvěry. Takže prosím, vládo, hlavně nepomáhej. Ne za naše peníze.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz