Bankovní daň opět na stole

V minulých letech se do českého daňového systému dostala tzv. windfall tax, která měla dopadnout nejen na energetické společnosti těžící z krize na trhu s energiemi, ale rovněž na české bankovní domy. Domácí bankovní sektor se jí elegantně vyhnul, což řada předních daňových odborníků v zásadě očekávala. A to vzhledem k jejímu špatnému nastavení. Výnos z této daně u bank do rozpočtu nakonec přidal pouze 700 mil. CZK. To bylo výrazně méně než očekávaných 12–15 mld. Kč.

Existuje několik důvodů, proč by případné zavedení nové bankovní daně mohlo být zcela nevhodné. Jedním z hlavních argumentů je potenciální negativní dopad na hospodářský růst a ekonomiku obecně. Tomu odpovídá totiž rozporuplná zkušenost z okolních zemí. V Polsku znamenala sektorová daň zhoršení ratingového hodnocení vlády, zvyšování sazeb úvěrů pro podniky a snižování personálních nákladů bank. V Maďarsku růst daňového zatížení bank znamenal výrazný růst cen služeb pro klienty. U našich sousedů na Slovensku pak časem musely po podobných zkušenostech daně nakonec bankám snižovat. Nic z toho mi nepřijde nyní pro naši pomalu zotavující se ekonomiku žádoucí.

Kromě toho by zavedení bankovních daní mohlo domácí banky znevýhodnit ve srovnání s bankami v zemích, kde takové daně neexistují. To by mohlo vést k odlivu tolik potřebného kapitálu při transformaci českého hospodářství v časech vyšších cen energií. Uvalení daně navíc znamená nárůst byrokracie spojené s jejím výběrem, a tedy další růst administrativy státu. U spíše „pravicové“ vlády se jedná tedy o zcela nepochopitelný krok.

Konečně, existují jiné způsoby, jak vlády mohou získávat příjmy, které by mohly být méně škodlivé pro ekonomiku. Z výše uvedených důvodů bych se proto vyslovil pro hledaní efektivních cest, jak rozpočtu ulevit, a nikoliv připravovat nové daně, které akorát snižují motivaci podnikat a inovovat v ČR.

Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital

Foto: Pixabay

Zdroj: Lucia van Middendorp PR