Ekologické vidění světa a ekonomiky se ve vyspělých zemních prosazuje už nejméně půl století, v posledních dekádách dokonce velmi radikálně, což vyvolává silnou oponenturu. Jedni mluví o záchraně planety, jejíž zkáza je při současné produkci oxidu uhličitého neodvratná, druzí mluví o ekonomické záchraně společnosti, která se přehnanou a překotnou redukcí uhlíkové stopy ničí v samých základech svého fungování.
Podívejme se, jak lze dvojím viděním jedné skutečnosti dospět k rozdílným názorům. Emise oxidu uhličitého jsou zdraví a životu nebezpečné a soustavně se zvětšují. Přesáhly ročně 37 miliard tun! Zatímco západní země svou produkci tohoto jedu snižují, Čína, Indie a některé další země emise zvyšují. Skeptici v tom vidí jasný argument pro “rozumný” a tedy pomalejší a levnější přístup k řešení, naopak ekologicky nejodpovědnější hlasy mluví o tom, že by svět vypadal ještě hůř, kdyby bohatší země rezignovaly a že je tedy třeba ještě přidat! Konec konců, bohatší země mohou část svého bohatství věnovat na záchranu planety a vybudovat tak něco, co se stane příkladem i v ostatních částech světa.
Nu … realita je absurdní. Jednou z cest ke snižování emisí je nahrazování klasických uhelných elektráren obnovitelnými zdroji energie, zejména solárními panely. Jejich výroba vyžaduje určitou energii a Čína se stala jednoznačně největším a nejúspěšnějším producentem těchto panelů. Evropští výrobci jim nejsou schopni konkurovat, neboť na ně doléhají pravidla ekologické kázně, která výrobu prodražují. Evropa tedy dotuje instalace solárních panelů, ale brzdí jejich výrobu – obojí v zájmu dekarbonizace. To ale zcela logicky vede k růstu výroby solárních panelů v Číně, se všemi z toho plynoucími důsledky, včetně rostoucích emisí oxidu uhličitého. Podobné je to s větrnými elektrárnami, kterých se v Evropě staví velké množství, pocházejí však z čínských továren a opět za ceny, kterým v Evropě nelze konkurovat.
Ochrana životního prostředí vede globálně ke zhoršování situace a není moc důležité, že se jedna polovina planety očišťuje na úkor té druhé, která se o to rychleji znečišťuje. Viděno ekonomnicky, čistší část planety chudne a méně čistá prosperuje, nebo ještě názorněji: jedna polovina planety si kupuje čistotu od té druhé a předává jí za to své statky. Hodlá tedy být chudší, ale zdravější a celkem se moc nestará o zbytek světa, který podle ní spěje k ekologické katastrofě.
Nic se ovšem nejí tak horké, jak se to uvaří. I když se evropské ekonomniky potýkají s nerůstem a inflací, pořád je zde vysoká životní úroveň a pořád jsou tu firmy a kolem nich lidé, kteří na ekologii dobře vydělávají. Pod tlakem ekologických regulací vznikají nové technologie, které mají jistou budoucnost, struktury ekonomik se orientují k oborům dříve neznámým a pro svět v příštích dekádách nepostradatelným. Může být, že ekologicky odpovědnější část světa buduje jakousi Archu, o níž si sice zbytek světa myslí své, ale na jejíž uplatnění dojde. O Noemovi, který na souši stavěl velkou loď si realisticky uvažující lidé také mysleli, že se nejspíš pomátl a že plýtvá silami na nesmysl. Když pak deště zaplavily jejich příbytky, byli by za palubní lístek na Noemovu Archu dali cokoliv.
Bible ani Korán nejsou zdrojem přesnějších informací o tom, jak dlouho Noe svou Archu budoval, jisto je pouze, že když přišla potopa, byl hotov. Zřejmě nijak zvlášť nestrádal, dobře plánoval a jeho konstrukce splnila stanovený cíl – zachránila život na zemi. Vnuknutí, kterým se řídil, nikomu nevnucoval a před nikým neobhajoval.
Kdy a jak nastane na našem dnešním světě ekologická katastrofa (obrazně řečeno “potopa”), se nejspíš dá spočítat v různých variantách a stejně dobře najít i optimální podobu novodobé Archy, která by opět zachránila život na zemi. Bohužel – jakékoliv výsledky takových výpočtů dostávají punc politického tlaku, což vede k extrémnímu vyhrocení nálad a absurdnímu vývoji reality. Politika, onen všemocný klíč k řešení společnských problémů, se v tomto případě jeví jako setrvačná komplikace.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla