Švehla: Hartzování na trhu práce

Firmy si vážně stěžují především na nedostatek kvalifikovaných, schopných a pilných pracovníků. Ti se shánějí fakt těžko, ale pokud jsou, dostávají dobré mzdy. Nikdo se jich zbavovat nechce a nebude to dělat ani v případě, že se firmě zrovna dvakrát nedaří. Poměrně velký zájem je i o méně kvalifikované lidi, což je ovšem dáno charakterem podnikatelských činností, mezi nimiž je velký podíl takových, které žádnou vysokou kvalifikaci nevyžadují. Stručně se tomu říká „montovny“, ale patří sem samozřejmě i práce na stavbách, v zemědělství, ve skladech, na montážních linkách a – přiznejme si – i ve státní správě. I maturant či vysokoškolák mohou být poměrně dost neschopní a přesto v některých zákoutích úřadů najdou práci (nebo spíš působiště – za mírný plat, ale se značnou sociální jistotou). 

Takto popsán není ovšem pracovní trh tou oblastí, která by byla hlavní brzdou české ekonomiky a kterou by stačilo „odbrzdit“ a dostavil by se růst. Mluví se o modelu tzv. flexicurity, což je v kontextu EU snaha zvýšit flexibilitu pracovního trhu, ale zároveň zachovat rozumné sociální jistoty (flexibilita + security = flexicurita). V mediální zkratce jde o možnost propouštět zaměstnance bez udání důvodu, ale zároveň se široce a draze starat o jejich rekvalifikaci a o důstojné přežití bez práce. Nezdá se, že by o to byl  kdovíjaký zájem mezi zaměstnanci, natož mezi zaměstnavateli. 

Obnovení růstu české ekonomiky může mít jen jeden zdroj: rozhodnutí firem investovat, změnit výrobní program a prorazit na nové trhy s vyšší přidanou hodnotou. Úspěchy jednotlivých firem v tomto tažení se pak slijí ve strukturální změny celé ekonomiky a dopady uvidíme na několika ukazatelích: stoupne celková produktivita práce, stoupne HDP, exportní výkonnost a s tím vším dohromady lze pak čekat i vyšší příjmy státního rozpočtu, pevnější kurz koruny, nízkou inflaci a samozřejmě i pozitivní vývoj na trhu práce. Upřímně řečeno – vysoká zaměstnanost při nízké výkonnosti není známka úplného zdraví. Poněkud vyšší nezaměstnanost by mohla podnítit vyšší motivaci, jejíž absence je dnes mnohde zarážející. Ve firmách se s tím setkáte dost často: lidé prostě nemají o práci zájem, pouze o výdělek, a i před jeho zvýšením dají mnozí přednost volnému času a zábavě. 

Otázkou tedy je, jak nastartovat onen ekonomický růst? Zcela jistě se to nepodaří finančními pobídkami státu, dotacemi, daňovými úlevami nebo nějakým vládním programem, po kterém sice mnozí volají, který by asi dobře vypadal, ale byl by to v podstatě návrat k plánovitému řízení ekonomiky a s ním už máme nejednu tragickou zkušenost. Firmy nepotřebují stát, který by je vedl vstříc světlým zítřkům – potřebují jednoduchou regulaci trhů, čitelné a a pro podnikání příznivé podmínky. Pak si najdou peníze i lidi, dodavatele i zákazníky a z rostoucích výdělků odvedou větší daně.  

Státem příliš řízený pracovní trh není prostě dobrý nápad. Lze připomenout Hartzovy reformy v Německu počátkem tohoto století. Tam byla situace opačná. Stát chtěl reformou snížit nezaměstnanost, dosáhl však pravého opaku a navíc se silně rozmohlo agenturní zaměstnávání, prekarizace (uplatňování různých forem pracovního poměru) a všemožné úlevy. V němčině se ustálilo sloveso „hartzování“ (hartzen) jako synonymum čerpání sociálních dávek a přídavné jméno „hartz-vier“ jako označení chudiny. Přitom nelze pochybovat, že personální šéf Volkswagenu a pozdější poradce německého kancléře Schrödera Peter Hartz, po němž se reforma dodnes jmenuje, byl zkušený a schopný manažer a měl nejlepší úmysly. Když něco nefunguje, je nutno nejprve najít příčinu, a tak jako v medicíně, dát živému organizmu (což ekonomika jistě je) šanci, aby si s problémem poradil sám. To neznamená, že by regulace pracovního trhu a ochrana obou jeho stran neměla smysl! Ingerence státu je však dobré vážit na lékárnických váhách – aby nakonec z ochrany zájmů jedné i druhé strany nevyplynula chudoba pro všechny. 

V současné době jsou ekonomicky aktivní silné ročníky 70. let minulého století. Už se pravda vážně zajímají o své budoucí penze, ale dobrých deset, patnáct let budou ještě v plné síle. Bylo by dobré tento potenciál využít a připravit se tak na období s nižšími počty zaměstnanců.

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla