Schmarcz: Jak na drahotu. Měli bychom si přát deflaci? Ani náhodou, daleko lepší by bylo zvýšení příjmů. 

A právě zde máme hledat cestu k nápravě. I když se zdražování zastavilo, média a opozice nám cpou do hlavy, že „inflace zůstává vysoká“. Což, přesně řečeno, není pravda. Faktem je, že příjmy jsou nízké.

Inflace se dle prognózy České národní banky již v nastávajícím roce přiblíží kýženým dvěma procentům. Což samozřejmě neznamená, že vše zlevní na předcovidovou úroveň. Ale přestane se zdražovat. Ti, kteří tvrdí, že pořád budeme mít „vysokou inflaci“ a chtějí, aby se ceny opět snížily, ve skutečnosti volají po deflaci. V Belgii či Nizozemí již tento vývoj nastal, v první zemi se ceny momentálně meziročně snižují tempem 1,7 %, v té druhé o 1 %. Na první pohled to vypadá lákavě. Ale existuje i lepší cesta vývoje.

Určitě je mnohem lepší, když ceny jako v některých západních zemích padají, než když u nás jen za loňský rok poskočily ceny o plných 15 % vzhůru. U citlivých položek bychom určitě byli rádi, kdyby stály méně. Některé již výrazně zlevňují, například vejce. Chléb, který je základní potravinou, ale ne. Totéž platí o elektřině, která vinou Zeleného údělu dokonce podraží. Přes dílčí posuny, některé dramatické, však platí, co píše Česká národní banka: ceny by se v zásadě měly stabilizovat.

Poslední tři čtyři roky zažíváme silně negativní vývoj. Od 90. let (kdy ale šlo o krátký a logický důsledek transformace) nejsme zvyklí, že by nám reálně poklesla životní úroveň, navíc dost drasticky. Minulé krize maximálně přibrzdily naše bohatnutí. Vláda bude muset vyřešit životní situaci až milionu lidí, jimž hrozí, že nebude mít na zaplacení běžných účtů. To je však na jiný komentář. Nyní se podívejme na to, jaký by byl pro nás nejlepší budoucí vývoj. Snížení cen na původní hladinu jím není, i když se to tak může jevit.

Za prvé není ani reálné, že by se za další dva roky zlevnilo o tolik, o kolik se za poslední tři roky zdražilo. Ne za běžného ekonomického vývoje. Něčím takovým naše země prošla jen za Aloise Rašína. Jeho politika srazila ceny mezi lety 1922-1924 skoro o 50 %. Čehož se ale už nedožil, protože ho počátkem roku 1923 zastřelil fanatický bolševik. V každém případě šlo o dost unikátní operaci, která reagovala na válečnou inflaci a jejímž cílem byl návrat ke zlatému standardu. Což se nyní nestane…

Nemůžeme čekat, že by vláda naordinovala zemi prudký propad cen, jaký způsobil superúsporný Rašínův přístup. Na druhé straně mohla přeci jen odvážněji krotit deficit rozpočtu. Právě jeho rozežranost za Andreje Babiše zavinila druhou polovinu inflace, když za tu první může krizové zdražení energií. Teprve letos opadne vlna cenové expanze vyvolaná rozhazováním stovek miliard doslova „z vrtulníku“. Čísla to ukazují jasně, inflace šla vzhůru i ve chvíli, kdy už se za elektřinu a plyn platilo naopak méně.

Minulý premiér tedy spektakulárně lže, když mluví o „Fialově drahotě“. To je pořád jeho drahota (navíc jím vlastněný Agrofert a další agrobaroni lidem drasticky zdražili jídlo a výrazně si namastili kapsu, když se jim zisky zvedly až dvojnásobně). Případně „zelená drahota“, když už. Ale ani toto není námětem tohoto komentáře, to ať si vyříkají „kluci a holky v parlamentu“ – mají letos poslední možnost. Řekněme si něco k cenové a mzdové hladině. Neboť není důležité, kolik co absolutně stojí, ale kolik si toho můžeme koupit.

Když růst cen předbíhá zvyšování příjmů, je to hodně nepříjemné. Jednou z možností je, že se ceny opět vrátí na nižší úroveň. Jak jsme si však řekli, to se nestane, rozhodně ne v rámci celkového vývoje. Zlevní jen jednotlivosti. Druhou cestou je rychlé navýšení mezd. Je známo, že Češi berou daleko méně, než by odpovídalo výkonu ekonomiky. Kdy, když ne teď, je šance říci si o víc? Když inflace ukrojila tak velký díl beztak v mezinárodním srovnání nízkých příjmů? Nešlo by využít této krize k nápravě nezdravého stavu?

Na mzdy jde opravdu malý díl hrubého domácího produktu, nižší, než jinde. Jejich zvýšení není v zásadě nezdravé. A kromě toho, že by vyrovnalo dopad inflace, tak by nás také přiblížilo v životní úrovni západním zemím EU. Jistě, jen za podmínky, že nedevalvuje koruna. To by ale jen kvůli odměňování lidí neměla, neboť, jak řečeno, oni si na sebe vydělají více, jen to nyní většina z nich nedostává. Kdyby se mzdy zvedly o třetinu a koruna měl k euru stejnou hodnotu, znamenalo by to, že jsme oproti Němcům o třetinu zbohatli.

Je v tom nějaký háček? Ano, ale nikoli přímo v těch mzdách (ty v minulosti rostly a koruna zůstala pevná). Řada českých firem je na pokraji bankrotu kvůli drahým energiím. Nebýt toho, tak vzhledem k nízké nezaměstnanosti a hladu průmyslu po pracovnících není zvyšování mezd nereálné. Pokud má premiér něco řešit, tak ne chlácholení vzpurných lékařů ani ceny potravin, ale právě zajištění dostupné elektřiny pro podniky. Protože lépe placení dělníci je nezruinují, Green Deal však ano, pokud s tím vláda něco neudělá.

Jsme v „pasti středních příjmů“. Bereme pořád málo. To proto, že nejsme schopni dále zvyšovat produktivitu. Ale pozor, do ní se počítá právě i mzda. Čím je vyšší, tím větší má podíl v ceně výrobku a tím vyšší je i jeho přidaná hodnota. Skvěle placený Švýcar vyrábí drahé věci, za něž firma utrží vysoké marže. Drahá pracovní síla byla hybnou silou průmyslové revoluce v Anglii. Rozsekněme gordický uzel mečem. Nepůjde to z roku na rok, ale je to plán. Proměňme nevýhodu ve výhodu. Chtějme nikoli nižší ceny, ale vyšší mzdy.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz