Schmarcz: Za “sametovky” mnozí ve skutečnosti nemysleli na “svobodné volby”, ale “svobodné dolby”. Jak se jejich ekonomická očekávání naplnila?

Spojené státy díky svému hospodářskému výkonu nakonec Sovětský svaz uzbrojily. Západ byl pro nás lákavý už prostě tím, jak dobře si ve srovnání s námi žili jeho obyvatelé.

S koncem “reálného socialismu” si mnozí spojovali především rapidní zvýšení vlastní životní úrovně a nabídku zboží služeb v zemích RVHP nedostupných. Jak se nám tato přání splnila?

Makroekonomická data jsou jasná. Hrubý domácí produkt se od roku 1990 zvýšil na sedminásobek. S měřením reálné životní úrovně je to složitější. Mzdy se zvýšili patnáctkrát, musíme však samozřejmě započítat inflaci. Ani to nám však nedá přesný obrázek, neboť se značně změnila struktura výdajů a můžeme si pořídit věci, o kterých jsme si tenkrát mohli nechat jen zdát. Třeba dovolené mimo sovětský tábor, špičkovou elektroniku či automobily. Odhadem čistě přes inflaci jsme na tom s blahobytem dva a půl krát lépe.

Známý bonmot říká, že mnozí po 17. listopadu nevolali “svobodné volby”, ale “svobodné dolby”, čímž je míněna touha po západním luxusu. V tom se věci od roku 1989 pohnuly výrazně kupředu. Z toho však rozhodně neplyne, že by všichni byli spokojeni. Lidé totiž mají sklon poměřovat vlastní blahobyt nikoli pouze absolutně, leč a také relativně, v porovnání s druhými. Dokonce lze říci, že to druhé převažuje. Jedním z důležitých rozdílů mezi komunistickou totalitou a kapitalismem přitom je nerovnoměrná distribuce bohatství.

Za komunistů jsme měli v podstatě jen dvě třídy: ty dole a ty nahoře. V rámci té první měli plus mínus všichni stejné nic. Nejde “jen” o nivelizované mzdy, podstatná je i slunečnost, že příslušníci bolševické elity měli protekci v přístupu ke statkům, k němž jiná nikoli. Měřit se s nimi mohli pouze ti, kteří zbohatli díky rozbujelé šedé ekonomice a ze stejného důvodu měli “kontakty”, jak získat co chtěli. Samozřejmě, že ovládanou a zbídačenou většinu to štvalo. Na druhé straně, kolem sebe obvykle viděli sobě rovné…

Když jste na tom sice zle, ale většina ostatních také, nějak se s tím smíříte. Horší je, když potkáváte hodně těch, co jsou na tom lépe. Naše rovnostářská společnost nebyla úplně připravena na růst sociálních rozdílů. A přestože jsou tyto nůžky rozevřeny stále daleko méně, než v těch evropských zemích, kde nezažili komunismus, ne všichni se s tím umějí vyrovnat. Poměrně dost lidí se cítí jako “poražení listopadem”. Ať už proto, že ztratili své privilegované postavení, nebo že v novém režimu nepatří mezi ty úspěšné.

Pro zhruba třetinu obyvatel se komunistický režim jeví lepším, než současný, pro další pětinu to vyjde nastejno. Tento fenomén nikoho moc nenapadlo zkoumat. Obecně panovalo přesvědčení, že svoboda a rostoucí životní úroveň dostatečně zajišťují stabilitu a popularitu demokracie. Jenomže vedle spokojených zde existovala (opomíjená) velká skupina “ponížených”. Pak přišel šok, když si v roce 2013 ono “druhé Česko” zvolilo svého prezidenta. Najednou byli ti dlouho přehlížení u moci a mohli cítit něco jako satisfakci.

Po deseti letech se karta zase obrátila a dá se říci, že jsme najeli zpět do kolejí polistopadového vývoje. Což by ale pro ty, kteří celou dekádu šli o porážky k porážce nemělo být důvodem k uspokojení. Jak ho vidíme nikoli jen na členech kabinetu, ale i na mnohých novinářích a opinion lídrech. Ve skutečnosti zastánci “Havlovy republiky” vyhráli jen díky tomu, že propadl milion hlasů, a to většinou rozzlobených, často velmi radikálních voličů. Za dva roky se navíc situace pro vládu drasticky zhoršila.

Za vítězstvím Milioše Zemana v prezidentských volbách stálo rozhořčení a pocit křivdy těch, kteří vnímali 17. listopad jako vlastní porážku i sociální napětí způsobené světovou ekonomicko krizí. Dnes je ovšem mnohem hůře. V důsledku covidu, války a zdražování energií se daleko více rozevírají nůžky mezi “vítězi a poraženými”. A hlavně rychle. Zmíněné ekonomické katastrofy totiž nedopadly na lidi rovnoměrně. Někdo na nich dokonce vydělal, někoho se moc nedotkly, ale část společnosti je pocítila drtivě.

Kdyby se všem snížila životní úroveň stejně, nic moc by se nedělo, šlo by jen o pár procent. Takto zde však máme nemálo lidí, které drtí inflace, aniž by jim zaměstnavatelé mohli adekvátně přidat, protože se sami potýkají s velkými problémy. Dosud přitom patřili ke slušně zajištěný vrstvám. Náhle se propadli do nižší třídy. A ještě více se zhoršil život těch nejchudších, s velmi nízkými příjmy. Přitom vedle nichž žijí spoluobčané, kterým se stále daří dobře. Taková situace je ponižující, frustrující, vyvolává strach a hněv…

Obavy z budoucnost a vztek vůči “těm nahoře” do velké míry stály za 17. listopadem 1989, kdy se sovětský tábor již hroutil. Evropská unie a Česko na tom zdaleka nejsou tak špatně. Nicméně arogance elit je podobná. Když ti, kteří na tom už nyní nejsou dobře, slyší od některých politiků a z médií, že například na neúspěšné zelené politice EU se nic měnit nebude a ceny energií proto dále porostou, když vidí, že se v krizi šetří hlavně na chudých a potřebných, logicky budou naštvaní a ještě naštvanější.

V roce 1989 jsme chtěli svobodu. Avšak jen malá část lidí se spokojí pouze s ní. Kapitalismus zvítězil ve studené válce, protože tržní systém je ekonomicky úspěšnější, než direktivní plánování a z toho nakonec profitují i ti nejchudší. Láska prochází žaludkem… Když velké množství obyvatel nedostane svoje “svobodné dolby”, v lepším případě to spočítají současné vládě ve volbách, v horším zesílí volání po autoritativním režimu. Pořád jsme dost bohatí, aby kabinet takovému vývoji zabránil. Tím nejlépe uctí odkaz 17. listopadu.

Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz