Zvýšení televizního a rozhlasového poplatku má jistě svou logiku. Inflace je vysoká a tak i veřejnoprávní média stojí před otázkou, zda se pokusit o zvýšení příjmů pro udržení stávajícího rozsahu veřejné služby, nebo zda tu službu úměrně financím zlevnit. Obě úvahy jsou ale trochu problematické.
Na provozu České televize i Českého rozhlasu by se jistě ušetřit dalo, ale nebudou to sumy zásadní, leda bychom připustili, že ta služba může mít menší rozsah nebo nižší kvalitu.
Prakticky se tedy raději plánuje zvýšení poplatků a rozšíření okruhu těch, kteří jej budou povinně platit. Argumenty jsou už 30 let pořád stejné a v dnešní situaci dost zastaralé. Jediným skutečným důvodem zvyšování poplatků je potřeba obstarat pro média veřejné služby víc peněz. Tečka. Poplatníci to ovšem vidí jinak a právem ptají, za co vlastně mají platit. Odpověď je nejasná až legrační: má platit za možnost příjmu. Tu má každý, kdo má televizor, rozhlasový přijnímač, chytrý telefon nebo počítač. Tedy prakticky všichni. I ten, kdo tu možnost nevyužívá. Firmy platí za každý vlastněný televizor a teď mají platit paušál podle počtu svých zaměstnanců. I když v práci asi žádný program nesledují. Firma bude platit za stovky zaměstnanců kvůli deseti služebním smartfonům a televizoru v ředitelně. Celkem legrační, že? Nebylo by jednodušší připustit, že je to prostě další daň, stanovená tak, aby uživila tato dvě důležitá média?
Kdybychom si to připustili, mohla by se nová daň vybírat existujícím systémem výběru ostatních daní a oběma institucím veřejné služby by tak odpadla náročná a drahá agenda evidence poplatníků, urgencí, vymáhání a propagování. Vzorů se najde v EU řada, nedávno opustilo vybírání poplatků Slovensko, předtím Francie, z daní se financují veřejná média v Německu, v Dánsku, v celé Skandinávii atd. Někde spojují poplatek s daní z nemovitosti, jinde s daní z příjmu a v žádné z těchto zemní si nedělají starosti s jakýmsi úbytkem nezávislosti.
U nás je nezávislost veřejných médií na rozpočtu a na vládě ústředním argumentem pro zachování věcí tak, jak jsou. Když ale vidíme, že zvýšení příjmů veřejných médií je předmětem politického boje vlády s opozicí, vypadá celý ten nezávislý systém dost závisle, nezdá se vám? Přece jen musejí média veřejné služby přesvědčit politiky, aby jim peníze přidali a kdo tomu nepřeje, toho určitě napadne, že se média se svými politickými příznivci dohodla i jinak. Kdyby místo toho celého posílal ministr financí každý měsíc povinně zákonem stanovenou částku na účty ČT a ČRo, byla by tato média v postavení důchodců, vůči kterým stát také plní svou finanční povinnost a žádnou politickou službu či loajalitu od nich nežádá a žádat ani nemůže.
Pak bychom se možná propracovali i ke korektní a zdvořilé diskuzi o tom, co od veřejných médií chceme, co je to vlastně ta objektivita a vyváženost informací, co je právní vědomí obyvatel a jejich kulturní identita, o což mají veřejná média ze zákona pečovat. Možná by méně bylo více a možná by dobrou veřejnou službu mohla poskytovat i média komerční, pokud by dostala zaplaceno za výrobu užitečných pořadů. Prostě – myšlenek je celá řada, pokud se o věcech přestane myslet postaru.
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
Martin Švehla
Po absolvování VŠE v Praze nastoupil jako ekonomický redaktor zpravodajství Československé televize (ČsT), poté byl 10 let mluvčím ČNB, v letech 2003 – 2007 se vrátil do České televize (ČT) jako obchodní ředitel a ředitel vnějších vztahů, odtud přešel jako viceprezident do Citibank CZ; od roku 2010 vyučuje též na Vysoké škole finanční a správní (VŠFS), publikuje v periodickém tisku, je autorem několika knih včetně překladů z němčiny a angličtiny.
