Schmarcz: Stát by měl začít propouštět. Pomůže tím rozpočtu i ekonomice

Stát si zkrátka žije nad poměry. Čím dál žravější projídá naši budoucnost a po jeho hodování zůstávají obří dluhy a vysoká inflace. Chtělo by to vzít motyčku a proseknout mu nadité panděro…

Vládní balíček zadlužování nezastaví. Alespoň však přitáhne nenajedenému státnímu rozpočtu opasek. Kdyby to kabinet neudělal, příští deficit by nečinil 250 miliard, ale pět set miliard. Což je naprosto nepředstavitelné číslo. Půl bilionu. Pro představu, ještě v roce 2000 činilo kumulované zadlužení České republiky od jejího založení čtyři sta miliard. Buďme tedy rádi, že koalice se dohoda vůbec na něčem. Protože premiér Andrej Babiš a Alena Schillerová uměli jediné: neustále nafukovat výdaje.

Ano, celé to rozhazování jde na vrub předchozí vládě, protože to ona připravovala rozpočty na čtyři léta 2019 – 2022. Nastoupila sice v roce 2018, ale to vládla s rozpočet připraveným ještě předchozím kabinetem, který měl sice stejnou ministryni financí, leč jiného premiéra. Přičemž se kupodivu ukázalo, že socialista Bohuslav Sobotka je poměrně šetrný hospodář. Rozhodně ve srovnání s bezuzdným pouštěním žilou, jež následovalo. Rozpočet za rok 2018 skončil v přebytku tři miliardy.

Jako by státní finance dorazily na vrchol… Od té doby jsme se řítili jako ve vozíku horské dráhy prudce dolů. Deficity za čtyři léta dosáhly celkové výše (či asi spíše hloubky) 1147,5 miliardy. Pokud současná vláda udrží schodek 295 miliard a příští rok 252 miliardy, půjde stále o hrozivých 547 miliard, ale je to velké zlepšení oproti 780 miliardám za léta 2021 – 2022, kdy ještě rozpočet sestavoval kabinet Andreje Babiše. V nominálním ohodnocení se zadlužování zpomalí o třicet procent, reálně o víc, vzhledem k vysoké inflaci.

Jak řečeno, buďme rádi, že v onom vozíku řítícím se s kopce dolů, našla vláda záchrannou brzdu. Ale nebude to stačit. Kde hledat dál? Jedinou daní, která by rozpočtu výrazně pomohla a to více než o sto miliard, by byl návrat superhrubé mzdy. To je ovšem pro ODS nepřijatelné, ačkoli na ni tlačí jak koaliční partneři, tak i někteří vlastní rozumnější členové. Jde pro ni o symbol. Musíme si ale po pravdě říci, že na jejím zrušení podstatně vydělali hodně bohatí zaměstnanci a nikdo jiný. Nešlo tedy zrovna o solidární opatření.

Když vláda nyní hledá úspory a nové příjmy, často to jde na úkor rodin s dětmi, případně živnostníků s nízkými příjmy. Ti musí ze svých relativně menších výdělků látat díru, který vznikla, aby se výrazně přilepšilo těm, kteří dostávají měsíční odměnu přes padesát tisíc. Lidé s průměrnou a podprůměrnou mzdou si nepolepšili vůbec, či jen o pár stovek. Vrátit to zpět by pomohlo státním financím a obnovilo spravedlnost mezi bohatšími a chudšími. Nicméně, tohle nyní ODS nechce udělat za žádnou cenu…

Pak je zde další velký ranec peněz: závazek vydat dvě procenta HDP na obranu. Ano, o to jsme se hodně snažili a vidíme, že je důležité mít silnou armádu. Ale přesto, nemohlo by to dva roky počkat? Není těch 150 miliard ročně v naší situaci příliš? A další priorita: zavázali jsme se vyplácet učitelům plat ve výši 130 procent průměrné mzdy v národním hospodářství. Což znamená, že pedagogové dostanou 56 tisíc měsíčně. Ano, i tohle je důležité, ale opět – není to nyní neúnosně vysoká částka?

Školství stojí přes dva stě padesát miliard, armáda spolkne sto padesát miliard, pře sto miliard je sekyra po zrušení superhrubé mzdy. Celkem přes půl bilionu. Ano, šetřit zde všude by bylo bolestivé, šlo by to proti dlouhodobým slibům a politicky by se strhla strašná mela. Jenomže, pokud opravdu chceme zachránit rozpočet, musíme jít po velkých číslech. A kromě těchto kapitol už nám zbývají pouze penze (na které vydáme letos více než šest set miliard) a tam kabinet již zasáhl.

Pak má vláda ještě jednu možnost, která by ulevila rozpočtu, ale především pomohla ekonomice: propustit alespoň deset procent z obří armády erárních zaměstnanců. Celkem je z veřejných rozpočtů placeno ohromujících 930 tisíc lidí (byť “jen” půl milionu pracuje přímo pro stát). Ti jednak berou nejméně o deset procent víc, než u soukromníka (učitelé o třicet procent), jednak je jich opravdu hodně. Tohle by už spustilo přímo ukrutný pokřik, ozvali by se nejen dotčení pracovníci, ale i ministři. Co však jiného dělat?

Celkem 23 % všech pracovníků je závislých na eráru. Čili zbylých 77 % musí vydělat na sebe a ještě na ty, kteří jsou placeni z daní v produkčních sektorech. Jistě, úředníci, učitelé, policisté, nebo hasiči nejsou příživníci, dělají užitečnou práci, jen jich je na naši ekonomiku mnoho a stojí půl bilionu korun. Ušetřit z toho padesát miliard by bylo dobré. Ale ještě lepší by bylo zapojit těch devadesát tisíc lidí do práce v podnikové sféře, která zoufale shání lidi. Ti státu přebývají, zato firmám chybějí. I proto klesá hrubý domácí produkt.

Když se mluví o propouštění, mnozí se naježí. Ale musíme si uvědomit dvě věci. Ti lidé by nešli na ulici, kabinet by mohl se zaměstnavateli vyjednat koho potřebují a dle poptávky jim přímo nabízet vhodné osoby, které by se ani neohřály na úřadu práce a nastoupily jinde. A tato armáda pracovních sil by přinesla ohromný růstový impuls. Tím by se pro všechny vydělalo víc, i pro penzisty, učitele, vojáky. No, není to win-win řešení? Hra s vysoce kladným součtem? Chce to vlastně maličkost: odvahu k rázným krokům. Má ji vláda?

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Autor: Martin Schmarcz