Nedobrou vlastností inflace je, že se „zažírá“ do ekonomiky a je těžké ji zcela vypudit.
Současné diskuse o tom, zda stabilita úrokových sazeb je správné řešení měnové politiky, zahrnuje i velkou nejistotu v tom, zda bude inflace pod tímto tlakem klesat soustavně až ke kýžené úrovni 2 %, a zda ten pokles „nezamrzne“ někde kolem 5 %. Bylo by to nemilé, protože s inflací 5 % a s úrokovou sazbou 7 % centrální banka moc dobrou situaci mít nebude.
Psychologicky bude těžké snižovat úrokovou sazbu i při inflaci 8 %, neboť každé snížení bude signálem o ovládnutí inflace a o snižování tlaku ČNB tímto směrem. Jenomže pak dostane řada firem chuť svoje ceny zase o trochu zvednout, peníze budou dostupnější, ekonomika bude ožívat, a to může inflaci přiživit. Při inflaci 7 % bude snížení úrokových sazeb působit prakticky stejně a jakmile se inflace dostane pod úrokové sazby, všechny reálné veličiny porostou a bude dost těžké vysvětlit, proč sazby neklesají. Když při inflaci 5 % klesnou, bude to signál, který inflaci může oživit. Je to sice jen teorie, ale něco na tom je, že?
Prakticky to znamená, že se do mnoha smluv vkládá tzv. inflační doložka, neboli věta typu: Pronajímatel je oprávněn cenu (nájemné) zvýšit o míru inflace, vyhlášenou Českým statistickým úřadem. Vždy je nutné uvést ke kterému datu a o který konkrétní údaj ČSÚ se jedná. Už jen tyto věty ve smlouvách zajišťují v určité míře pokračování inflace, protože se podle nich zvyšují ceny v principu vždy o tu inflaci, která už byla … která se zdá být již potlačena, ale ne všechny plamínky byly uhašeny, plamínek inflačních doložek hoří vesele dál. Nu a když roste takto dodatečně nájemné (nejen z bytů, ale také třeba z průmyslových nemovitostí a z polí), rostou i ceny navazující. Vlastník dostane víc peněz, nájemce si tyto náklady promítne do svých cen, zemědělec zdraží potraviny a nepochybně dojde i na další položky: Inflace tlačí kurz koruny k oslabení, z toho plyne zdražení dováženého zboží a takových inflačních plamínků lze samozřejmě domyslet víc. Jinými slovy, inflace se na úrovni 5 % může opravdu držet velmi dlouho a bude nutné najít nějaký šikovný nástroj, jak ji donutit k dalšímu poklesu – jak tedy tyto reziduální plamínky uhasit.
Stát v současné době zvyšuje svou účast v ekonomickém rozvoji země. Nejsou to jen státem vlastněné podniky, jako Budvar nebo ČEZ, ale i nemalé splátky dluhů, které Česko zdědilo po totalitním režimu. Tento dluh není vyčíslen na bankovních účtech, ale má podobu rozbitých silnic a chybějících dálnic, neexistujících chodníků, nedostatečných vodovodních a kanalizačních sítí, nedostatečného rozsahu a kvality železničních tratí a podobně. Toto jsou reálné brzdy rozvoje průmyslu a nepochybně oblast, ve které se stát angažovat má a dokonce musí. V repertoáru státních úředníků jsou však také nejrůznější sociální dávky, podpory a dotace, což je z hlediska ekonomického zdraví země oblast problematická. Dotace a subvence vždy deformují přirozené tržní prostředí a zanechávají za sebou těžko smazatelné stopy. V příštích letech se má na dotacích škrtnout kolem 50 miliard korun, což jsou peníze, které někde budou chybět a je dost těžké si představit, že dotčené firmy nehnou brvou a budou nerušeně pokračovat dál. Spíš dojde k útlumu aktivit, které přestanou být dotovány a finanční zdroje se vrhnou jinam. Nebude-li kam, budou se některé provozy zavírat. Jinde si pomohou zvýšením cen a vznikne tak další plamínek inflace.
Z dostupných informací lze usuzovat, že stát zvýší své příjmy (zvýšením daní), sníží některé své výdaje, aby jiné mohl naopak zvýšit. Celkově účast státu v české ekonomice stoupne, což ale pro zvýšení výkonnosti dobrá zpráva není. Při naší dnešní vysoké zaměstnanosti je zpomalení růstu dost těžko pochopitelné, ale potvrzuje výše uvedenou teorii. Bude-li to tak pokračovat, inflačních doložek bude přibývat. Prostě se víc a víc lidí pragmaticky připraví na – sice nižší – ale déle trvající inflaci, kterou tím víceméně zafixují. Nešlo by to jinak?
Foto: Pixabay
Autor: Martin Švehla