Česká ekonomika je nemocná. Místo aby spolu firmy soupeřily o zákazníky, stojí ve frontě na dotace a veřejné zakázky.
A tam, kde stát pomáhá lidem, rozhazuje peníze plošně, neefektivně, jeho byrokracie je pomalá a neobratná. Dá se to nějak vyřešit? Při troše politické odvahy a převahy ano. Peníze jež pouze přispívají firmám k vyššímu zisku, je třeba nemilosrdně seškrtat. U politických priorit, kde jde o podporu občanům, může být lepší nechat ji na soukromnících. Řešení se tak vejde do dvou slov: spořit a privatizovat.
Že vláda vyhazuje vyšší desítky až stovky miliard úplně zbytečně na provozní dotace soukromým podnikům, případně u nich či u neziskových organizací objednává nesmyslné služby, je dobře známo. Zde není třeba moc vymýšlet. Jen si pořádně naostřit tužku a pak s ní rázně udělat dlouhý škrt přes rozpočet. Všem, kteří jsou přisáti na cecíky státní grantové krávy, aniž by za přidělené zdroje vraceli společnosti odpovídající protihodnotu. Existuje i pomoc, jež má politický a sociální dopad. Tu nerušme, ale zefektivněme.
Nedávno bez větší pozornosti probleskla zpráva, že stavební spořitelny se dohodly s vládou na administraci programu Nová zelená úsporám. Jde o investice do technologií a stavebních úprav, jež pomáhají šetřit energiemi. Zdá se to jako bezvýznamná změna. Ale není, jde o 55 miliard korun, což je třináctkrát více, než tvořila státní podpora stavebnímu spoření v roce 2021 (tedy před snížením). Hlavně však jde o precedens, o vytvoření mechanismu, jehož prostřednictvím by mohla proudit veškerá státní pomoc na bydlení.
Zelená úsporám je u lidí populární, na druhé straně se neobešla bez řady vad, jež způsobila málo funkční byrokracie. Jednou se na kotlíkové dotace musely stát šílené fronty, jindy šlo o soutěž v rychloklikání a třeba u dešťovky spolknou náklady na vyřízení dotace (včetně různých posudků) větší sumu, než vám nakonec přidělí, nemluvě o tom, kolik to vše zabere času. Všechny tyto problémy se mohou odstranit, když se řízení ujmou bankovní instituce, které už mají zkušenosti s distribucí státní podpory.
Stavební spořitelny prostě zelené dotace přiřadí k dalším produktům. Mohou je nabízet v balíčku, spolu se stavebním spořením a dalšími úvěry. Tím se vše zlevní, protože potřebné lidi, techniku a postupy už mají. Navíc zde stejně jako u stavebního spoření zapůsobí pákový efekt. Investice do bydlení nakonec mnohonásobně přesáhly částku, jíž na ně přispěl stát. V tomto případě to bude stejné, právě proto, že jde o banky, které si umějí klienty otestovat a nabídnout jim více než jen konkrétní státní dotaci.
Pro spořitelny bude takový klient zajímavější, neboť podpora od státu ho učiní bonitnějším, případně motivovanějším vylepšit si vlastní bydlení. Je to stejný efekt jako u každé slevy – nakonec máte tendenci nakoupit víc. Což je v případě domů a bytů pro nás obzvlášť důležité. Přičemž problém není ani tak v tom, že by se nedalo sehnat dost financí, ale že stát nezvládá efektivně je přidělit. V tomto případě se banky rády postarají i o marketing a reklamu.
Lze si představit, že u Zelené úsporám by se spolupráce státu a privátních spořitelen nemusela zastavit. Mohly by se k ní přidat i další firmy podpory bydlení. Se stejnými výhodami: Zlevnění procesu na straně vlády. Debyrokratizace a zrychlení na straně klientů. Větší transparentnost a vyloučení korupce. Zajištění adresnosti, aby se pomoc skutečně dostala, kam má a nevyhazovala se oknem. Multiplikační efekt, kdy banky mohou vložit další finance a celý balíček díky státní angažovanosti nabídnout výhodněji.
Lidé by určitě uvítali, kdyby si všechnu pomoc na bydlení mohli zajistit na jednom místě a nechat si poradit u informovaného poradce, jistě daleko více zainteresovaného na tom, aby mu vyhověl, než je tomu u ministerského úředníka. Můžeme se tak dočkat řešení doslova na míru, levnějších úroků a urychlení bytové výstavby, případně větších energetických úspor. Alespoň v té míře, která se týká jednotlivých stavebníků.
Tohle je tedy způsob, jak docela snadno zefektivnit přidělování dotací, na nichž existuje veřejný zájem. Což šetření energiemi a podpora bydlení bezpochyby jsou. U těch ostatních by se měla provést důkladná revize a podívat se na to, u jak velké části z těch pěti set miliard, které stát ročně rozhazuje mezi firmy, to má vůbec nějaký smysl. A jestli by například nebylo lepší dát dohromady program daňových slev pro podnikatele, kteří úspěšně inovují, přinášejí lepší technologie a posouvají nás dále do budoucnosti.
V každém případě, abychom se dostali z dotačního pekla, musíme jednak radikálně omezit masivní přerozdělování, jednak dát prostor pro soukromou iniciativu. Člověk, který si díky státní pomoci vylepší bydlení a něco si sám přidá, dělá něco smysluplného. Stejně jako firma, která nežádá o peníze na zvýšení zisku (aniž by přinesla nové výrobky a pracovní místa), ale získá slevu na daních, protože zariskovala a povedlo se jí posunout na vyšší úroveň a přispět tím ke zvýšení prosperity celé země.
Musíme se přestat na dotace či daňové slevy dívat jako na pasivní výdaje a brát je jako investice. Tam, kde při nejlepší vůli nelze mluvit o návratnosti pro stát, je bez váhání zrušme. Tam, kde z nich může něco být, snažme se o maximální multiplikační efekt. Cestou je privatizace veřejných služeb. Kdo umí nabízet úvěry, zvládne i rozdělování podpory. Vše se zefektivní a ještě vzniknou úspory z rozsahu. Zatím je to celé samoobsluha pro ty, co umějí natáhnout ruku a mají kamarády na úřadech. Vyjděme už z dotačního pekla.
Martin Schmarcz, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to
Foto: Pixabay
Autor: Martin Schmarcz