Příčinou současných redukcí, eufemisticky nazývaných reformami, jsou dřívější masívní snížení daní a ne nějaká nadměrné čerpání či rozmařilost našich sociálních systémů.
O tom nepřímo svědčí i to, že míra sociální ochrany v České republice měřená např. podílem jednotlivých sektorů sociálních služeb a transferů na HDP je v evropském kontextu velmi střídmá. Naopak problém zcela zřetelně signalizuje míra přerozdělení – daňová kvóta – která je v evropském kontextu velmi nízká. Opticky se sice nalézá na úrovni 34,5 %, reálně je však o více než dva body nižší. Nachází se tedy zhruba 8procentních bodů pod průměrem Evropské unie.
To vše se ve skutečnosti skrývá za nejrůznějšími hesly o „utažení opasků“, „nápravě veřejných financí“, „zastavení zadlužování dalších generací“, „nutnosti se uskrovnit“ apod. Připravované, či už částečně realizované „nápravy veřejných financí “ nejsou nic jiného, než logický důsledek dříve provedených daňových reforem.
Bohužel je smutnou zkušeností, že přímá souvislost mezi vybraným objemem daní a pojistného a výší poskytovaných veřejných služeb a transferů není obvykle veřejností dostatečně vnímána. Je to mimochodem i proto, že vznikající disparita je obvykle překryta deficitem (půjčkou) nebo velmi vysokým ekonomickým růstem nebo obojím. Takže pro normálního občana či firmu se při aktuálním snižování daní „nic negativního neděje“, právě naopak. Tak je posilována jeho víra v to, že je možné dlouhodobě udržovat ekonomiku s nízkým (a ještě nižším) zdaněním a vysokými (a ještě vyššími) veřejnými výdaji a sociálními transfery. A tak se znovu a znovu snižují daně, ovšem ne plošně ale jen někomu – až dojde k výraznému zpomalení ekonomiky nebo výraznému nárůstu dluhu nebo obojímu. A pak přijdou ekonomické problémy a „hodina pravdy“. A je velkým paradoxem, že to jsou skupiny beneficientů dřívějších daňových redukcí, kteří pak první volají po „nápravě veřejných financí“, po zpoplatnění veřejných služeb a redukci sociálních transferů. Je to logické – i když obecně veřejností ne příliš vnímané.
Není totiž vnímán dostatečně ten fakt, že ty subjekty, kteří jsou největšími beneficienty snížených daní většinou nejsou významnými příjemci veřejných služeb a transferů (a naopak). Jinak řečeno k uskromňování jsou voláni (a posléze donuceni) především ti, kteří na předchozím snižování daní prakticky nic nevydělali. A je tragické, když se někteří jednotlivci z této skupiny se k takovému údělu, k poklesu své životní úrovně sami dobrovolně hlásí v domnění, že tím něčemu nebo někomu pomohou.
Co se týče výdajové strany veřejných rozpočtů, ani zde z obecného hlediska nelze být proti případným redukcím. Nicméně je nutno velmi bedlivě vážit kde jak a o kolik je možno skutečně ubrat. Považuji za zásadně vadné řešení plošné krácení výdajů napříč kapitolami. Podle mých, dnes už bohužel letitých zkušeností není možno šetřit na klíčových oblastech sociálního systému jako je školství, zdravotnictví, důchody, sociální péče. Nicméně i zde – stejně jako v jiných částech výdajů veřejných rozpočtů mohou a musí proběhnout velmi detailní audity oprávněnosti či neoprávněnost toho kterého výdaje. Jedná se o veřejné peníze, peníze daňových poplatníků a s těmi je nutno zacházet se značným rozmyslem. Nutnost zpracování výdajových auditů u všech resortů, ve všech oblastech, kde se nakládá s veřejnými penězi je nasnadě. Mluví se o tom již desítky let, ale dodnes to prakticky nikdo nenavrhl jako klíčovou součást nápravy veřejných financí. Tak uvidíme.
Každopádně odmítám primitivismus stylu – největší výdaje jsou na důchody, tak škrtejme tam, a celé řady výdajů lobisticky usazených ve veřejných rozpočtech na různých úrovních si zase nebude tak jako vždy všímat s „logickou“ obezličkou – že je to „pod rozlišovací schopnost“. Toto dělení peněz na tzv. velké – které se nedostávají a malé – kterých je dost je právě ta cesta do pekel.
Na závěr tohoto cyklu článků, zabývajících se otázkou veřejných financí se nemohu vyhnout jednomu z nejzásadnějších přirozených stabilizátorů veřejných financí a to růstu mezd. Již delší dobu se zájmem pozoruji vystoupení nejrůznějších ministrů financí různých vlád, kteří prakticky vždy brojí nejen proti růstu platů (které samozřejmě přímo či nepřímo vyplácí), ale i proti růstu mezd. Dlužno dodat, že od správců (a správkyň) státních financí to zní poněkud zvláštně v situaci, kdy zhruba dvě třetiny příjmů veřejných rozpočtů jsou na vývoj mezd a platů závislé přímo (inkasem daně z příjmu fyzických osob a platbami sociálního a zdravotního pojištění) a dalších 20 % nepřímo růstem DPH a spotřebních daní (zde v „kooperaci“ s důchody). To by si měl ministr financí uvědomit, až mu budou zase různí experti radit jak napravovat veřejné finance klackem – snižováním důchodů a zvyšováním zdanění zaměstnanců (při okázalém přehlížení daňových zvýhodnění u jiných daňových poplatníků daní ze zisků a majetků). Prostě bez ekonomického růstu a především růstu reálných mezd a celkových příjmů obyvatelstva to prostě nepůjde. A to nemluvím o tom, že prohlubovat pokles reálných příjmů obyvatelstva způsobený extrémní inflací, ještě nárůstem zdanění závislé práce a spotřeby není jen trestuhodné, ale především hodně hloupé. Takový postup nenapraví nic, ale rozvrátí vše. soukromou spotřebu, veřejnou spotřebu a nakonec i ty veřejné finance……
Foto: Pixabay
Autor: Martin Fassmann