Švehla: Politické řemeslo

Druhou dekádu tohoto století charakterizují průměrná čísla jako éru prosperity. Dařilo se státní kase, mnoha firmám a mnoha lidem. Jistě ne každému, ale statistika říká, že většině a v průměru. Změna nastala v souvislosti s pandemií covidu-19 a zhoršování situace pokračuje. Veřejnost zatím tuto změnu většinově akceptuje, ale to se může poměrně rychle změnit. 

Ekonomika se sice řídí racionálními zákonitostmi, ale v těžkých dobách nastupují místo čistě racionálních rozhodnutí ta, která označujeme jako politická. Nositelem tohoto údělu jsou parlamentní komory a zejména vlády a potvrzuje se tak jeden základní princip: politická rozhodnutí nejsou rozhodnutími mezi dobrým a špatným řešením daného problému. Politik musí umět vybrat ze špatných rozhodnutí to nejméně špatné, tedy takové, které si před veřejností a před svými voliči obhájí. Taková rozhodnutí jsou přijímána i s vědomím, že budou stát určité politické body, že za ně bude zaplaceno mírou popularity … to je ale pravá podstata práce politika, za to je placen a k tomu je mu svěřena jinak nedostupná moc a pravomoc. 

Politik má vliv. To je jeho vklad, základní kapitál, know-how, se kterým vstupuje na politické kolbiště a se kterým buď padá nebo vítězí. Politik nemusí mít hluboké vzdělání ani obsáhlé  znalosti. Musí věcem rozumět jen do té míry, aby svůj postoj mohl srozumitelně vysvětlit, prosadit a obhájit. Musí si tedy umět vybrat lidi, kteří mu poradí, kteří ta řešení najdou a kteří mu je navrhnou. I potom jsou ale okamžiky, kdy se politik musí rozhodnout sám a sám. Podle čeho? 

Ta otázka prý vyvstane na mysli každému, kdo v nějaké vrcholné politické funkci začíná. Potvrdilo mi to několik úspěšných ministrů, kteří vstoupili do svých funkcí po dobré předvolební kampani, s určitými zkušenostmi z komunálu a s dobrým týmem. Vyhrané volby, jmenování do vlády a uvedení do úřadu, to jsou hezké, slavnostní okamžiky. Pak ale nastává chvíle, kdy asistentky odejdou, ministerská pracovna ztichne a ministr či ministryně sedí za psacím stolem osamocen. Zazvoní telefon a je třeba něco rozhodnout. Je to komplikované, nejednoznačné, má to určité konsekvence, ale je to realita. Politik se v té chvíli stává státníkem. Už nejde o přízeň voličů, ale o odpovědnost. Už nelze reagovat plamenným proslovem, článkem do novin nebo svolat tým, vytvořit komisi a nelze se také poradit s premiérem či s prezidentem. Je prostě třeba rozhodnout. Přijmout určité riziko a najít schůdné řešení. 

V těchto okamžicích nastává – u slabších povah – jedno další nebezpečí. Po několika úspěšných rozhodnutích převládne vnitřní pocit uspokojení a dokonce jisté přesvědčení, že jsem vlastně tak nějak zhůry nadán. Že je mi svěřena jakási vyšší schopnost moudrého rozhodování a že se na tuto svou schopnost mohu – ba dokonce musím – spolehnout. Je to pocit pochopitelný, ale také velmi nebezpečný. V naší novodobé historii není málo příkladů, kdy toto přesvědčení o vlastní nadpozemské schopnosti vedlo ke zcela nesmyslným rozhodnutím a k rychlému ukončení politické kariéry. 

O svém předurčení, dokonce Božím, byli přesvědčeni monarchové. Jistým výrazem této víry je i pomazání svatým olejem, kterého se dostává britskému panovníkovi během korunovace. Ano, je to v programu tohoto ceremoniálu a bylo to vykonáno arcibiskupem Canterburským, mimo dosah kamer – tak posvátný je tento akt. Liturgický význam Božího pomazání je spojován s vírou v předurčení panovníka k výkonu jeho služby. I bezvěrec by to měl respektovat a není pochyb o tom, že nový britský panovník v to věří, a že s Bohem uzavírá tímto pomazáním jakousi vnitřní úmluvu. Jeho matku tato víra provázela k získání mimořádného osobního respektu a k velmi úspěšné službě britské monarchií. O tom asi není sporu.   

V poměrech republiky, tedy vlády lidu, vlády volené veřejností na čtyři roky, má vnitřní přesvědčení kteréhokoliv státníka o jeho nadpozemském nadání trochu jinou příchuť. Dějepis je plný panovnických rozhodnutí, která nebyla nejšťastnější a v mnoha zemích je to hlavní důvod, proč byly monarchie nahrazeny republikou. Státníci by neměli této víře podléhat, nejsou vyvoleni, ale zvoleni a vykonávají službu (jak často říkají). Dobře placenou, někdy nevděčnou, ale rozhodně dost komplikovanou, vyžadující jejich plné nasazení. Podstatou té práce nemůže být nadšení, ale dovednost – jak se někdy říká – politické řemeslo. Patří k němu zkušenosti, odvaha i trpělivost a nepochybně i statečnost: politik by měl stát za svým názorem i v situacích, kdy ten názor není úspěšný a není ani populární.   Měl by vyhrávat, jsa stále připraven k ústupkům, ctít společné zájmy se svými soupeři a neztrácet ze zřetele zájmy svých voličů a především své země. Měl by toho umět hodně. Politické řemeslo, to je autorita a pokora, schopnost přesvědčit jedny a dohodnout se s dalšími. Víra ve vlastní vyvolení a nadpozemské nadání sem rozhodně nepatří. 

Foto: Pixabay

Autor: Martin Švehla