Rozhovor s Jankem Ledeckým, hudebním skladatelem, producentem, textařem, zpěvákem a kytaristou.
„Čas na stovku si už asi nevylepším. Ale pořád se zlepšuju na lyžích i snowboardu, což bude asi tím, že jsem pod dohledem trenérů trojnásobné olympijské šampionky. Chtěl bych napsat ještě pár písniček, co budou stát za to. Asi taky nějaký ten muzikál. Jo a musím dopsat Verše potrhlé II. To jsem slíbil nakladateli…,“ říká Janek Ledecký.
Janek Ledecký je hudební skladatel, producent, textař, zpěvák a kytarista. Je výraznou osobností české hudební scény, ačkoliv původně právník, po celý profesní život se věnuje hudbě. Poprvé se představil jako frontman rockové kapely Žentour v r.1987 a v létě 1989 získali s písní „Promilujem celou noc“ Bratislavskou lyru na nejprestižnějším Československém mezinárodním hudebním festivalu. Následovaly zlaté a platinové desky, které získávaly přední místa radiových a televizních hitparád. V roce 1992 se Janek vydal na samostatnou dráhu a stal se skutečnou megahvězdou šoubyznysu hned s jeho prvním sólovým albem „Na ptáky jsme krátký“. Na jaře 1997 podepsal exkluzivní smlouvu s BMG hudebním vydavatelstvím.
Složil mnoho písní a duetů a muzikály jako Hamlet, Galileo, Iago, Vánoční zázrak. Jeho „přepis“ divadelní hry Shakespearova Hamleta do rockového muzikálu vidělo už víc než 1.200.000 diváků, hrál se v r.2003 dokonce i v Lamb’s Theater na americké Brodwayi. Korejská verze zazněla v Soulu za posledních dvacet let už v pěti nastudováních, japonská pak v Tokiu, Nagoyi a Ósace. V současnosti pracuje na muzikálu „Zapomeňte na Shakespeara“, který bude mít premiéru 27.10.2023 v divadle Hybernia. Za svoji celoživotní tvorbu získal mnoho zasloužených ocenění v ČR i ve světě.
Měl jste inspiraci k hudbě už od dětství? Kdo vám koupil první kytaru?
Maminka. A taky mě naučila první akordy. Ona je z pěti sester. Nejstarší vystudovala operní zpěv a zářila v šedesátých a sedmdesátých letech v Ostravské operetě. Nejmladší dvojčata zase zpívala v Semaforu. Takže inspirace až až…
Po studiu na gymnáziu Sladkovského jste vystudoval Právnickou fakultu UK. Proč práva? Věnoval jste se někdy právu i profesionálně?
Na vysokou jsem šel, abych po maturitě nemusel na vojnu. A na právech nebyla matika, což bylo pro mne rozhodující.
Vraťme se k vaší umělecké profesi. Co vás přesvědčilo vydat se uměleckou cestou?
Já jsem nevěřil tomu, že muzikou, která mě baví, bych se mohl uživit. Už od gymplu jsem měl repertoár z písniček Boba Dylana, Rolling Stones a americkejch bluesmanů. A do toho postupně přibyly věci z Hanspaulky, hlavně od Ivana Hlase. A to byl tenkrát ryzí underground.
Od roku 1982 jste hrál v rockové skupině Žentour. Jak vznikl název? Byl to váš vstup do světa hudebního byznysu?
To byl právě ten zlom. Kluci ze Žentouru byli z konzervatoře. Takže vůbec nepochybovali o tom, že se muzikou živit budou. A ten název? Původně se jmenovali Hemenex. Ale bolševikům to přišlo moc americký. Fakt. Žentour je české slovo a ty idioti z komise netušili, co to znamená. Ale nechtěli to přiznat, takže to prošlo.
Od roku 1992 působíte sólově. Napsal jste a hrál jste také v muzikálech. Jak je těžké dnes postavit muzikál na scénu?
Napsat muzikál, to je nejjednodušší. Alespoň pro mne. Ale dostat ho na jeviště? Na Hamleta jsme si museli to divadlo postavit sami. Bez koruny grantu. Jmenuje se Kalich a prošlo ním od roku 1999 už víc než dva a půl milionu diváků. Když jsem dopsal muzikál Iago, podle Shakespearova Othela, trvalo mi sedm let, než se mi podařilo domluvit koprodukci divadla Hybernia s Novou scénou v Bratislavě.
Váš „přepis“ divadelní hry Shakespearova Hamleta do rockového muzikálu uchvátil Vince Parrilla, režiséra divadla Leonia Theater v New Jersey, tak že se rozhodl přivézt vaši tvorbu do USA a váš Hamlet hráli v r.2003 i v Lamb’s Theater na Brodwayi. S Hamletem jste později vystupovali i v Jihokorejském Soulu a v japonském Tokiu. Bylo těžké hrát v rozdílných kulturách?
Pro Soul vznikla korejská a pro Tokio japonská verze. A ten překlad byl asi to nejobtížnější. Já jsem byl jako supervize u všech pěti nastudování mého Hamleta v Soulu. A skvěle jsem si to užil. Soul je největší muzikálový trh na světě. Jenom pro vaši představu – hraje se tam každý večer víc než šedesát různých muzikálových představení. Což ale znamená, že tam je velká koncentrace divadelních profesionálů. A s nimi je radost pracovat. Japonské verze se režijně ujal Tamyo Kuryama, bývalý umělecký šéf japonského Národního divadla. To bych vám přál vidět.
Jsou ve vaší profesi nové technologie tím hlavním, co dnes určuje směr kultury a hudby?
Kromě světel a projekcí je největší posun v principu nahrávání. Ještě u Galilea jsme se prali o každou stopu a ve finále nahrávali u Petra Jandy ve studiu Propast, které jako jediné umělo zesynchronizovat digitální a analogový pás, takže jsme mohli využít dvakrát dvacet čtyři stop. Uběhlo pár let a dneska je počet stop neomezený. A základ studia si domů pořídíte do sto tisíc.
Kdysi jste řekl, že jste klouzavá rodina. Platí to stále?
No jasně. V zimě lyže a snowboard, v létě windsurfing, vodní lyže, e-foil…
Vaše obě děti, dceru Ester i syna Jonáše, jste s manželkou na základní škole vzdělávali individuálně formou domácího studia. Jak na tu dobu vzpomínáte? Jste hrdý tatínek na své děti?
K tomu domácímu vyučování došlo hlavně proto, že jsme si koupili domek ve Špindlu a já si tam zařídil studio. A ten můj režim se moc s povinnou školní docházkou nepotkával. Takže jsme to zkusili a děti k tomu jezdili na lyžích a pak i na snowboardu. A evidentně nic nezameškaly. A jestli jsem na ně hrdý? V první řadě jsou to skvělí lidé. A k tomu oba dělají svou profesi na světové úrovni.
Vaše dcera Ester je dnes velmi úspěšná sportovkyně. Bylo to také přičiněním jejího domácího individuálního vzdělávání?
Ester už od mala chtěla soutěžit. A vyhrávat. A byla rozhodnutá udělat pro to všechno. Že se jí to daří zrovna na lyžích a snowboardu je shoda okolností, kde ta naše životní etapa ve Špindlu hraje samozřejmě zásadní roli.
Váš syn Jonáš je také úspěšný český výtvarník, komiksový kreslíř a hudebník. Máte spolu dokonce společnou knihu. Jde také ve vašich šlépějích?
Těžko říct. Na kytaru hraje daleko líp než já. A to kreslení a malování? Když se na to Jonáše ptají, vždycky říká – někdo s tím začít musel. Ale to psaní bude mít asi po mně.
Vznikají u vás i dále nové písničky či projekty? Chystáte také s vaší ženou něco společného?
Teď zrovna dopisuju posledních pár čísel do muzikálu „Zapomeňte na Shakespeara“, který bude mít premiéru na podzim v divadle Hybernia. Máme za sebou konkurz, kam dorazila hromada šikovných lidí. Takže už vím úplně přesně, komu to píšu „na tělo“. Zuzka funguje už víc než dvacet let jako „head coach“ Esterky. A Esterka prohlásila, že bez maminky závodit prostě nebude. Takže něco společného jsou pro nás hlavně ty hory. A v létě samozřejmě Řecko, kde se při windsurfingu potkáme celá rodina.
Kdysi jste vydal velmi úspěšné album „Sliby se maj plnit o Vánocích“. Jaká přání se dají plnit i mimo Vánoc?
Všechna!
Co plánujete do dalších šedesáti let?
Čas na stovku si už asi nevylepším. Ale pořád se zlepšuju na lyžích i snowboardu, což bude asi tím, že jsem pod dohledem trenérů trojnásobné olympijské šampionky. Chtěl bych napsat ještě pár písniček, co budou stát za to. Asi taky nějaký ten muzikál. Jo a musím dopsat Verše potrhlé II. To jsem slíbil nakladateli, když se prodá aspoň pět tisíc té jedničky. Prodalo se jí zatím třikrát tolik. Akorát, že ten nakladatel jsem samozřejmě já. A já jsem k sobě, co se týká termínů, dost benevolentní. A na kytaru bych se chtěl naučit fakt pořádně. Na to by těch šedesát let mohlo stačit.
Děkuji za rozhovor.
Foto: Poskytnuto Jankem Ledeckým
Zdroj: Renáta Lucková
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
