Schmarcz: Nekonečný příběh České pošty očima nezaujatého občana

Pro řadu zejména starších lidí to bude nepříjemné. Ptejme se však jinak. Jak jsme se do této situace dostali? Šlo jí zabránit? A co bude dál?

Řekněme si hned na úvod, že pošta je sice úctyhodná instituce, přeci jen se však poněkud přežila. Zejména v podobě, v jaké je u nás stále provozována, a to se stále horšími hospodářskými výsledky. V roce 2018 vykázala poprvé ztrátu, a to ve výši 275 milionů korun. V roce 2019 už 376mil., pak 1368 mil., rok na to 681 mil. a loni 1,5 mld. To je sešup. Ale pro podnik je klíčové něco jiného: kolik mu zaplatí stát za povinnost doručovat dopisy. Což je částka, na níž se dohaduje s vládou a s Evropskou komisí.

Za roky 2018-2020 například pošta inkasovala celkem 4,5 miliardy. Moc, nebo málo? Je to stejné jako u každé veřejné zakázky, v níž figuruje jediný soutěžitel. Těžko se určuje “správná” cena, když chybí konkurence. Pravdou je, že povinnost týkající se listovních služeb stále figuruje v zákoně a že se nenašla žádná soukromá firma, které by ji chtěla převzít, či by vážně chtěla s poštou soutěžit. Narozdíl od balíků, což je dávno liberalizovaná služba a kde komerční poskytovatelé utekli státnímu molochu o řadu koňských délek.

Tohle všechno ovšem ony babičky (protože o ně tu v první řadě běží), jimž zavřeli místní pobočku, asi nezajímá. Pokud budou chtít osobně na poštu, budou to mít o něco dále, docházková vzdálenost se má prodloužit z dvou a půl na tři kilometry. Ministr vnitra Vít Rakušan počítá s tím, že i po transformaci zůstane doručovací služba dotovaná státem. Oddělí se doručování balíků, jež si na sebe má vydělat. Tato část by nás měla přestat zajímat, prostě se zařadí vedle ostatních doručovacích firem na trhu.

Když zaženeme nikoli nereálnou obavu, že po reformě ona “výdělečná” část bude stále prodělávat, přičemž vláda ji ani nezavře, ani neprodá, ale doplatí  ztrátu z peněz daňových poplatníků, zbývá otázka: Co bude s těmi dopisy? Do zlé situace jsme se dostali proto, že stát dlouhodobě nedělal s poštou nic, přestože se měnily podmínky. Ani se nepokusil přesně vyčíslit (když už ne oddělit), co má vlastně na doručování vydělávat a zda dopisy opravdu musejí být prodělečné, o kolik a jak je ta služba nezbytná.

Obecně vzato dnes posílají dopisy především státní instituce. Což by šlo vyřešit zřízením datových schránek pro všechny, jak se původně plánovalo, ale vláda od toho nakonec upustila. Ať tak či tak, dnešní technologie umožňují se bez papíru obejít stejně jako bez nutnosti někam fyzicky chodit. Berme to tak, že dopisy, složenky, či vyplácení peněz (zejména penzí) v hotovosti je službou pro starší občany, kteří už se nechtějí či ani nemohou naučit pracovat s internetem. Je elementární slušností to pro ně udělat.

Postupnému bankrotu poštovních služeb v původní podobě zabránit v podstatě nešlo. Pokrok technologií je neúprosný a ztráta České pošty se začala prohlubovat ve chvíli, kdy jí začaly v doručování balíků konkurovat nové dravé firmy od počátku založené na technologických platformách, nikoli na nohách desetitisíců doručovatelů. Zkostnatělý moloch nedokázal reagovat a přestože začal zásilky doručovat téměř zdarma, zaostával a nebyl schopen uspokojit zákazníky tak jako komerční podniky, jež přitom byly silně ziskové.

Takový vývoj nastat nemusel, kdyby byla pošta lépe řízena. A místo aby se podbízela hromadou služeb a službiček (jimiž zatěžovala a ponižovala své zaměstnance, aniž ti by byli schopni na patřičné úrovni nabízet třeba finanční služby jako pojištění), zvládla doručit včas a přesně balíky. Mohla něco vydělat, z toho dotovat listovní služby, případně je vyčlenit a domluvit se s vládou, co dál s nimi. Nyní jsme ale dospěli do stavu, kdy jsou rychle a zjevně chaoticky rušeny stovky poboček, aniž bychom viděli nějaký jasný plán.

Ministr vnitra chce na transformaci osm miliard. To tedy není úplně málo. Zvláště když nevíme, co za to dostaneme. A ani nemůžeme mít jistotu že management, který dovedl státní podnik tam kde se teď nachází, si povede během této změny lépe. Kupodivu, vysokých šéfů se vyhazovy mnoha stovek lidí netýkají. V každém případě platí, co už bylo řečeno: ony prodělečné listovní služby zachováváme primárně kvůli seniorům a postupně zmizí úplně. Neberme tedy transformaci tak, že po ní by měly zůstat zachovány věčně.

Možná by stálo za to nechat si přesně zjistit, jaké služby jsou nezbytné, pro koho a zda by třeba u starších lidí lépe než přepážky neposloužily asistentské služby až domů. A pak udělat model “na míru” zákazníkům, kteří se bez pošty neobejdou. Určitě jich bude jen malé procento. Pak by mohla pošta zeštíhlit daleko výrazněji, přičemž komfort pro tyto převážně starší občany by se nezhoršil, ale zlepšil. Šlo by k tomu využít těch 40 milionů za (správně) zrušený průzkum spokojenosti se službami. Jak by asi dopadl?

Úpadek pošty je stejně neodvratný jako konec koněspřežné dráhy. Tyto instituce jsou úžasným plodem lidského ducha, leč jejich čas pominul. Mohli jsme si ušetřit hromadu peněz a trápení, kdyby vlády uměly vybrat lepší management a dát mu přesné zadání, co se po něm chce. Nyní před námi stojí úkol vydělit listovní služby a poskytovat je tak dlouho, dokud tu budou ti, kteří na nich závisí. A to nejlépe s tím že jde o službu pro potřebné, ne o byznys. Nezaujatý občan si řekne, že nic lepšího se nevymyslí.

MARTIN SCHMARCZ, vydavatel revue SPEKTÁKL, spektakl.gazetis.to

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Schmarcz