Fassman: Copak pro nás připravuje koalice v oblasti daní II. 

Konkrétní daňové návrhy Národní ekonomické rady vlády v současné době projednává vláda. NERV navrhuje v daňové oblasti realizovat následujících devět opatření, přičemž skutečný efekt pro nápravu veřejných financí mají ve skutečnosti tři, a to první, páté a šesté (s otazníkem sedmé). 

Ještě dříve, než se budeme zabývat těmito klíčovými opatřeními je nutno uvést několik stručných vět ke stávajícímu daňovému systému jako celku. Přestože řada daňových souvislostí a přesahů současného materiálu již byla popsána v předchozím textu, považuji na tomto místě za nezbytné uvést několik zásadních poznámek ke stávajícímu daňovému systému. Ty nejen zdůvodňují zásadně negativní postoj k těmto třem zásadním doporučením NERV, ale zároveň mohou naznačovat skutečnou efektivní cestu k nápravě veřejných financí. 

Tento postoj ovšem neznamená, že lze bezezbytku souhlasit s dalšími třemi návrhy bez hlubšího rozboru a ujasnění časového kontextu případného přijetí opatření takového rázu. Je totiž nesporné, že tzv. revize spotřebních sazeb, jinak řečeno zvýšení spotřebních daní, má samozřejmě přímý účinek na růst cen. Stejně tak bude působit i případné zvýšení poplatků za dobývání nerostných surovin, či doporučovaná revize snížených pásem DPH.  Proto je třeba – právě s ohledem na nesporné inflační impulsy vyvolané takovýmito opatřeními – bedlivě zvážit kdy a v jakém inflačním prostředí je možno a nutno k takovým opatřením přistoupit. Tato opatření totiž dále posílí v daňovém mixu ČR podíl nepřímých daní, které z principu působení zatěžují výrazně více středně a nízkopříjmové skupiny, které také zaplatí většinu těchto daní. Navíc je známo, že u komodit zatížených spotřební daní existuje poměrně výrazná pružnost spotřeby spojená s přesunem poptávky do neformálního sektoru. Takže efekty těchto opatření mohou být výrazně menší, než navrhovatelé předpokládají.  Obdobně je třeba zvážit, zda zrušení slevy na nepracujícího manžela či manželku má natolik významný rozpočtový dopad, aby v situaci velmi pravděpodobného nárůstu nezaměstnanosti vyvážil nesporný negativní finanční dopad na hospodaření domácností s jednou nezaměstnanou osobou.  

Daňový systém ČR je parodie na spravedlivý daňový systém. Parodie extrémně vychýlená ve prospěch zdanění závislé práce a spotřeby. Oproti tomu je kapitál a majetek zdaňován i v mezinárodním kontextu naprosto miniaturně. Navíc v systému existuje celá řada systémových distorzí narušujících daňovou spravedlnost – distorzí umožňující vybraným subjektům být zdaněn méně než subjekt jiný. Tato nespravedlnost či distorze se pak jaksi automaticky přenáší i na druhou stranu – na stranu výdajů systému na stranu čerpání. Jde o nespravedlivý systém výrazně zatěžující vybrané skupiny daňových poplatníků, především zaměstnance a důchodce. Jejich daně a pojistné také tvoří zdaleka největší část daňových a pojistných systémů veřejných financí – cca. 87 %. 

Na tyto dlouhodobé problémy českého daňového systému ovšem návrhy NERV vůbec nereagují. Přímo skandální však je, že NERV naprosto selektivně navrhuje „vrátit celkové příjmy ze zdanění fyzických osob (DFO + sociální a zdravotní pojištění) přibližně na stejnou reálnou úroveň, jakou měly před schválením daňového balíčku z prosince 2020 (obsahujícího zejména zrušení superhrubé mzdy)“. Zde nelze nepřipomenout, jak strukturální deficit veřejných financí v roce 2020 ve skutečnosti vznikl. 

Na zásadních daňových změnách nejen v roce 2020, ale i dřívějších tzv. reformách veřejných financí, kde byl proces výrazného snížení daní zahájen, se podílely prakticky všechny strany současné i minulých vládních koalic. Všechny tedy musí nést minimálně morální, ale i politickou zodpovědnost za tuto nápravu, a pak samozřejmě především ty subjekty, které na těchto „reformách“ nejvíce vydělaly.

Například takzvaná Topolánkova reforma z roku 2007 (ODS – KDU/ČSL – Strana zelených) a Nečasova reforma z roku 2011 (ODS – TOP 09/Starostové – Věci veřejné/Lidem) znamenaly při svém celkovém náběhu nejen dopad do snížení daňových příjmů veřejných rozpočtů v rozsahu minimálně minus 150 mld. Kč, ale i zásadní změnou struktury zdanění, kdy došlo k přesunu struktury zdanění od zdanění zisku a majetku ke zdanění práce a spotřeby. Takže efekt pro firmy, OSVČ a velké majetkové vlastníky byl výrazně vyšší než uváděných 150 mld. Kč. Tuto zásadní strukturální změnu pak výrazně posílila a dokonala tzv. Špidlova reforma veřejných financí z let 2002–2003 (ČSSD – KDU/ČSL – Unie svobody / Demokratická unie).

Tzv. zrušení superhrubé mzdy, které se odehrálo na konci roku 2020 a na které se dnes bezezbytku všichni odvolávají jako na hlavní příčinu vzniku systémového deficitu veřejných financí (resp. státního rozpočtu), se skládalo ve skutečnosti ze tří opatření – z vlastního zrušení superhrubé mzdy, které spočívalo ve snížení daňové sazby daně z příjmu fyzických osob z 23 % na 15 % s ročním dopadem na veřejné finance minimálně -94 mld. Kč (především ANO a ODS), ze zvýšení slevy na poplatníka provedené ve dvou krocích (především Piráti a Starostové a část ČSSD) s dopadem -50 mld. Kč ročně na veřejné finance a z prolomení hranice u daňového bonusu u dětí s dopadem na veřejné finance -10 mld. (KDU-ČSL). Celkový dopad minimálně 154 mld. Kč

To ovšem nebylo zdaleka vše, co se v roce 2020 událo. Tomuto daňovému balíčku schvalovanému na konci roku 2020 totiž předcházel „bezejmenný balíček“ prosazený v prvním pololetí roku 2020 o kterém se dnes prakticky mlčí (a zdá se že na něj  zapomněli i experti NERV). O co šlo? Tento balíček – stejně jako „zrušení superhrubé mzdy“ protlačený napříč politickým spektrem se týkal zavedení tzv. Loss Carrybacku, zrychlení odpisů a zvýšení limitu pro vstupní cenu majetku, osvobození státních dluhopisů, zrušení daně z převodu nemovitostí, zavedení daňového paušálu pro živnostníky, zavedení stavenkového paušálu, snížení DPH za ubytovací služby, snížení silniční daně, snížení spotřební daně u nafty s celkovým dopadem minimálně a to s celkovým dopadem -110 mld. Kč do veřejných financí. Tedy s  obdobným rozsahem  jako při tzv. zrušení superhrubé mzdy. 

Je zajímavé, že o tomto daňovém balíčku obsahujícím celou řadu vysoce kontroverzních daňových opatření NERV jaksi cudně mlčí, natož aby navrhoval nějaké „vracení zpět“. Musel by totiž přiznat ještě jednu poměrně zásadní věc – tento balíček byl kompletně přijímán za mimořádného stavu ve zrychleném řízení, bez řádného projednání a ve většině případů i bez řádné studie dopadů (RIA). A trochu jedovatě bych dodal, že i on vznikl na základě doporučení tehdejší NERV  – obsazené – vedle teoretiků z části akademické obce především reprezentanty velkých firem a bank. Také je to na přijaté struktuře vidět.  Jen na závěr dodávám, že již samo východisko úvah na snižování daní bylo velmi pochybné. Vycházelo z předpokladu nikým a ničím neprověřovaného tvrzení, že v ekonomice chybí likvidita v rozsahu 1 bilion korun a je jí třeba především firmám doplnit (Jen tak mimochodem tato údajná absence 1 bilionu Kč v ekonomice jinými slovy říkala, že české ekonomice hrozí zhruba 20% pokles HDP, čili pokles takového rozsahu, který ekonomiky dosahují většinou při válečném konfliktu. 

K takzvanému zrušení superhrubé mzdy je ovšem potřeba sdělit, že toto snížení daní nekonzumovali zaměstnanci, ale ve skutečnosti podnikatelská sféra. Snížení superhrubé mzdy bylo totiž doprovázeno z veřejných prostředků doložitelnými apely představitelů vlády zaměstnavatelům, aby nezvyšovali mzdy a platy zaměstnanců, „protože jim čisté mzdy a platy již zvýšila vláda poklesem zdanění“. Je nesporné, že tyto opakující se apely zásadním negativním způsobem ovlivnily kolektivní vyjednávání o mzdách a platech pro rok 2021. V řadě případů – zvláště u malých firem „pracujících ve mzdě“ – dokonce tato výzva vedla k nominálnímu snížení mezd. Znovuzavedení zdanění příjmů daní z příjmu fyzických osob by tedy ve skutečnosti neznamenalo nic jiného než to, že zaměstnanci doplatí na zrušení superhrubé mzdy podruhé.  

I z tohoto důvodu lze považovat klíčové návrhy NERV v daňové oblasti za návrhy naprosto pomýlené, vycházející z nedostatečných znalostí předchozího vývoje, za návrhy, které jsou v naprostém rozporu s ideou daňové spravedlnosti. NERV svými daňovými návrhy dále prohlubuje distorze v českém daňovém systému a tím dále rozrušuje kohezi české společnosti.  

Je nutno zásadně odmítnout extrémně selektivní přístup NERV k opatřením v daňové oblasti. Objektivní analýzy naprosto jasně ukazují, že problémy českých veřejných financí, včetně vzniku systémového deficitu, vznikly na příjmové straně veřejných rozpočtů naprosto nepromyšleným diferencovaným snížením daní. Zde také musí dojít k nápravě tohoto deficitu, a to především a v první řadě prostřednictvím komplexní daňové reformy. Takové, která posílí daňovou spravedlnost. To znamená, že se na financování veřejných výdajů budou úměrně svým skutečným příjmům rovnoměrně podílet všechny subjekty žijící a podnikající v České republice. Musí zásadně jít o komplexní daňovou reformu, která postihne všechny daňové subjekty, a to i ty, které se dnes placení daní úspěšně vyhýbají, reformu, která vytvoří či obnoví řadu nepoužívaných či přímo zrušených daňových kanálů především v oblasti majetkových daní, reformu, která bude věnovat zásadní pozornost výši daňových základů všech daňových poplatníků ve všech daňových okruzích (samozřejmě včetně sociálního a zdravotního pojištění), srovná podmínky a odstraní daňová privilegia. 

Zásadní, velmi nebezpečná a dlouhodobá distorze v českém daňovém systému spočívá ve skutečnosti v tom, že různým poplatníkům daně z příjmu fyzických osob – přestože mají společnou sazbu daně a nárok na nejrůznější slevy na dani –  se jinak vypočítává základ daně. A tento základ daně je přímo diskriminačně nejširší při zdanění zaměstnanců. Ti si totiž – na rozdíl od ostatních daňových poplatníků daně z příjmu fyzických osob – nemohou od základu daně (hrubé mzdy) prakticky odečíst žádný náklad spojený se zajištěním a udržením svého příjmu, a to ani tak zjevný náklad, jakým je doprava do zaměstnání či pracovní oděv. OSVČ přitom aktuálně mohou optimalizovat své zdanění volbou mezi třemi daňovými režimy. Přesně stejným problémem ovšem trpí i druhá část daňového systému ČR – systém sociálního a zdravotního pojištění. 

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Fassmann