Několik úvah nad novým „Průmyslovým plánem zelené dohody pro věk s nulovými čistými emisemi“

V současné době se Evropská unie a v ní samozřejmě i Česká republika nachází v jednom z nejkritičtějších období novodobé historie. Je stále patrnější – zvláště u nových členských zemí, ale nejen u nich – že v současné době jde především o udržení alespoň trochu důstojného života všech evropských občanů, zvláště těch nejchudších – nejohroženějších sociálních skupin, rodin či jednotlivců.  Zdálo by se, že v současné době pracují všechny rozvětvené evropské orgány na tom, aby jednotlivé země i EU jako celek překonala toto těžké období. Že pracují na tom, aby její občané v situaci pokračující velmi vysoké inflace, v situaci výrazných poklesů reálných příjmů, v situaci bezprostřední hrozby ekonomické krize a nárůstu nezaměstnanosti, v situaci pokračující války na Ukrajině, narůstající chudoby a migrace, a poklesu konkurenceschopnosti evropských ekonomik přežily bez úhony nejen tuto zimu. 

Bohužel zdá se, že Evropu unii, tedy přesněji řečeno Evropskou komisi pálí – kulantně řečeno- poněkud něco jiného.   Proto v nedávné době vytvořila a předložila nový „Průmyslový plán zelené dohody pro věk s nulovými čistými emisemi“, který se má stát součástí tzv. Green Dealu – Zelené dohody pro Evropu. Podívejme se proto, jaké uvažování, jaký plán má pro příště řídit naše osudy. 

Jedním z cílů tohoto plánu je „získat náskok“ a dokonce zaujmout vedoucí celosvětové postavení v průmyslu s nulovými čistými emisemi. Celý dokument je prodchnut velkolepými plány, s přímo kanonádou opatření na všech možných úrovních, od právní, finanční po technologickou. 

Průmyslový plán je ovšem při vší své svou pompézností zcela mimo čas a prostor. Energetické krizi, vysoké inflaci a dalším souvisejícím problémům není téměř věnován prostor. Jen okrajově je zmíněno, že inflace klesá (nejsou zmíněny značné rozdíly mezi zeměmi, ani dlouhodobé dopady inflace, ani na spotřebu, ani na průmysl samotný), a že také klesá cena ropy a zemního plynu, aniž by zde byla učiněna analýza, na základě jakých faktorů se tak stalo, zda je tato situace dlouhodobě udržitelná atd. 

Zdá se ovšem, že vedle velkolepých plánů strohá a jasná analýza postavení evropských průmyslových firem, nemá v předloženém dokumentu místo. Místo toho nabízí „pevnou a neochvějnou“ cestu k novým, tentokráte zeleným zítřkům. K zítřkům jejichž logice nulových emisí se musí vše podřídit…

Snad by je na místě několik střízlivých poznámek. Globální energetický mix je stále jasně dominován fosilními palivy, a to z 80 %. V následujících dekádách, zejména vzhledem k ambicím a průmyslovým plánům rozvojových zemí, nelze očekávat, že by fosilní paliva nebyla dále využívána. Změní se spíše, i vlivem geopolitických faktorů, vazby mezi dodavateli a odběrateli, tj. geografie spotřeby těchto paliv. 

Pozice EU ve světové ekonomice se v čase snižuje. Je zřejmé, že gravitační centrum světové ekonomiky se nachází v Asii. Zde se také nachází největší světová ekonomika – Čína.  Při vzájemném porovnání ekonomického výkonu na základě parity kupní síly tvoří Čína 18,6 % světového produktu, USA s 15,5 % je na druhém místě. Nejde přitom zdaleka jen o Čínu, neboť globálně roste význam i dalších asijských ekonomik, zejména Indie či rychle se industrializující Indonésie. V první radě by si tedy měly země Evropské unie (a především Evropská komise iniciující tyto návrhy), měly zanalyzovat, proč postavení Evropské unie ve světové ekonomice klesá. Zdá se ovšem, že toto není zrovna směr, kterým by se chtěla EK ubírat. Naopak, v jejích dokumentech najdeme řadu tvrzení, že právě zelená transformace posílí evropskou konkurenceschopnost apod. (a kdo nevěří, ať tam běží). 

Předložený dokument je podle mého názoru silně ideologicky zaměřen, o to víc, oč v něm absentuje kritické vyhodnocení dosavadního postupu, či snad dokonce samotné vyhodnocení realističnosti cíle nulových čistých emisí (i v porovnání s cíli dalších zemí, event.. jejich industrializačních plánů). 

Údaje o patentech, místech jejich podání atd. ukazují na rostoucí roli Číny, silnou pozici USA a slabší pozici zemí EU. V roce 2021 Čína obdržela 1,59 milionů žádostí o patenty^[1], v USA to bylo 591 000 žádostí, v EU pak necelých 189 000 žádostí. Statistika duševního vlastnictví ukazuje, že nejvíce patentových žádostí dostává Čína, s odstupem následují USA, Japonsko a Jižní Korea. Patentová aktivita v Číně byla v roce 2021 téměř třikrát vyšší než v USA, s obřím odstupem následuje Německo a Francie. Firmou s největším množství podaných patentových záležitostí byla čínská Huawei. Dominanci Asie a USA narušuje pouze švédský Ericsson  

Ignorování závažných inflačních dopadů a také energetických změn dokumentem je velmi nebezpečné. Inflační dynamika se mezi zeměmi velmi liší, v řadě z nich bude způsobovat značné problémy při financování veřejného sektoru a může zcela rozložit sociální smír. Energetická politika EU, zejména rozšíření využívání emisních povolenek, bude představovat další náklady pro EU domácností i průmysl. Není přitom zohledněno, že klíčové komodity pro zelenou tranzici, tj. měď a hliník se nevyrábí, resp. nezpracovávají v dostatečné kapacitě v EU, ale v jiných ekonomických centrech zejména v Číně, podobně jako komponenty důležité pro fotovoltaiku. Řada studií navíc upozorňuje na to, že kapacity mědi^[2] celosvětově nedostačují ambiciózním plánům na rozvoj elektromobility a obnovitelné energetiky. Je zcela ignorováno, že právě důraz na obnovitelné zdroje dostal EU do těžké situace, kdy ji chybí stabilizační zdroje, což ohrožuje stabilitu energetické soustavy, i předvídatelnost cen. 

Jednotlivé, snad dílčí cíle, které jsou v materiálu uvedeny, jsou navíc často vzájemně v rozporu. Odolné řetězce, které posílí suverénní výrobu v zemích EU, budou mít bezesporu minimálně střednědobě pro-inflační charakter. Podpora recyklace, digitalizace apod. není slučitelné se snížení poptávky po energiích, která je rovněž v textu nonšalantně zmíněna. Rozsáhlá podpůrná opatření plánována v dokumentu jsou chápána jako nástroj podpory konkurenceschopnosti ekonomiky, zatímco čínská podpora je vnímána jako ohrožující (a opakovaně kritizována), v případě USA a jeho rozsáhlého plánu IRA (inflation reduction act) probíhají jednání mezi oběma stranami. Je patrné, že v dokumentu se silně prolíná geopolitické hledisko a priority, u nichž je možno diskutovat, do jaké míry jsou pro EU přínosné a do jaké míry to jsou priority někoho úplně jiného. Je třeba posoudit, zda tento prosazovaný směr opravdu povede k posílení významu Evropské unie ve světové ekonomice, zda povede k posílení jejích průmyslových kapacit, zda povede k nárůstu zaměstnanosti, růstu životní úrovně …ale také, zda budou navrhovaná opatření natolik sociálně citlivá, aby jejich dopady dopady na domácnosti včetně dopadů inflačních byly většinou domácností akceptovatelné – tedy sociálně snesitelné a překonatelné… 

I Česká republika, jako tradičně průmyslová země v subdodavatelské pozici si musí tyto otázky klást. A musí si je klást velmi silně. Vzhledem ke své ekonomické struktuře je totiž touto politikou ohrožena mnohem silněji než ekonomiky jiných zemí. Spěch a „svaté nadšení“ není dobrým rádcem a všechny snahy o překotné zavádění strukturálních změn zásadního rázu, včetně rozsáhlé podpory „zeleným“ odvětvím se při dosavadních výsledcích, mohou projevit na ekonomice nejen vůči České republice, ale i vůči celé Evropské unii jako naprosto kontraproduktivní. 

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Fassmann

^[1] https://www.wipo.int/en/ipfactsandfigures/patents

^[2] https://www.visualcapitalist.com/sp/visualizing-coppers-role-in-a-low-carbon-economy/