Vzhledem k vysoké inflaci a enormnímu schodku rozpočtu je zvyšování platů politiků a centrálních bankéřů právem kritizováno. Zatímco mzdy většiny občanů kvůli inflaci v reálných hodnotách klesají, vysoce postavení státní představitelé si mnou ruce.
O to úsměvnější to celé je, když vezmete v úvahu, že náplní jejich práce je vyvarovat se podobným situacím. Přitom právě veřejní činitelé jsou jedni z mála, kdo přímo finančně nepociťují důsledky své práce.
Řešením, které nejčastěji navrhuje nespokojené obyvatelstvo, je jednoduše snížit platy politiků (z nějakého důvodu se hněv vyhýbá centrálním bankéřům, kteří často nesou větší podíl viny), nejlépe na úroveň minimální mzdy. Ačkoliv by tento krok alespoň na chvíli uklidnil celou situaci, toto snížení nákladů by státní rozpočet nezachránilo a nemělo by žádné další účinky. Aplikací běžné ekonomické analýzy však můžeme dospět k optimálnímu a motivujícímu řešení.
Státní rozpočet zkrátka plní roli bianko šeku. Cílem každého politika je proto tradičně „nakoupit“ co nejvíce voličů, bez ohledu na celkové negativní důsledky pro ekonomiku, protože ty z 90 % spadnou do klína jejich nástupcům. Bohužel, toto chování nezastaví pouhé snížení mezd politiků. Pravděpodobně je to bude pouze motivovat k větší korupci, tj. aby jinak získali chybějící příjmy. Mzdy musí odrážet skutečné důsledky hospodářské politiky, tj. odměňovat dobré (jako je hospodářský růst) a trestat špatné. Takže z ekonomického hlediska musí být tato negativní externalita zohledněna prostřednictvím mezd.
Původ tohoto principu lze nalézt v práci ekonoma Carla E. Walshe, který podobně uvažoval o vztahu mezi mzdami a efektivitou práce výše uvedených centrálních bankéřů. Tzv. Walshova smlouva měla upravit mzdy centrálních bankéřů ve vztahu k dosažení inflačního cíle. Podle Walshe mzdy negativně souvisí s rozdílem mezi skutečnou a cílovou mírou inflace.
Čím blíže je tedy skutečná míra inflace inflačnímu cíli, tím vyšší je mzda centrálních bankéřů. Centrální bankéři jsou proto odměňováni za kvalitu řízení své měnové politiky a informační asymetrie mezi centrální bankou a trhy se snižuje, protože každý ví, že mzdy centrálních bankéřů závisí na tom, jak úspěšně mohou dosáhnout inflačního cíle.
V případě politiků by pak vstoupilo do hry několik proměnných.
Záleží na tom, zda je ekonomika v recesi, nebo jestli roste. V případě růstu by mohl být jediným přijatelným výsledkem nulový schodek (nicméně z hlediska politického cyklu a časové nekonzistence by měl být vzat v úvahu průměr za poslední dva roky s 1 % rozpětím chyb). V dobách krize by podmínky mohly být nastaveny trochu shovívavěji, s prahem schodku odvozeným od formy použité dluhové brzdy (i když není dodržována) ve většině zemí EU.
V případě porušení pravidel by mzdy politiků odpovědných za hospodářskou politiku začaly klesat o 10 % za každé 1 % HDP, o které se zvýší rozpočtový schodek. Naopak, pokud by byla pravidla dodržována, došlo by k automatické úpravě směrem nahoru o 10 % ročně. Motivace k udržení nízkého schodku státního rozpočtu by tedy začala zohledňovat pokračující motivaci k opětovnému zvolení, což by v kombinaci s Walshovou smlouvou s centrálními bankéři mohlo přinejmenším přispět k lepším vyhlídkám na cenově stabilnější časy.
FILIP BLAHA, analytik CETA
Foto: Pixabay
Zdroj: CETA