Fassmann: Vláda proti inflaci nedělá nic

V předchozím článku jsme se zabývali impulsy, které vyvolali v České republice velmi silné inflační očekávání. V tomto závěrečném článku se podíváme na důvody proč se inflační impulsy projevili velmi silně právě v České republice. 

Je totiž nutno poznamenat, že tyto vnější i vnitřní inflační tlaky dopadly na velmi úrodnou půdu ryze českých dlouhodobě neřešených strukturálních problémů. Problémů nakumulovaných v průběhu české transformace. Tím prvním problémem je již samotný charakter české ekonomiky. Česká ekonomika má po masívních privatizačních vlnách výrazně duální charakter. V klíčových oblastech včetně obchodu je ovládána multinacionálními firmami a jejich cenovou politikou. Ta spočívá v nastavení a vývoji spotřebitelských cen u celé řady zboží a služeb zásadně výše, než by odpovídalo průměrné kupní síle občanů ČR. Česká ekonomika je ekonomikou závislou, ekonomikou subdodavatelskou, ekonomikou doplňkovou. Svou relativní bezpečností, dopravní vzdáleností a lacinou pracovní silou tvoří velmi atraktivní záložní ekonomický prostor ekonomiky německé.   To s sebou ovšem nese celou řadu specifik a problémů. Jedním z nich je, že u nás, za přihlížení státu vznikly v celé řadě oblastí výrobní a obchodní cenové kartely. 

Výhoda domácí výroby levné elektrické energie vodními a atomovými elektrárnami je vymazána účastí ČR na systému obchodování prostřednictvím energetické burzy…  Specifickou situaci však můžeme sledovat i v oblasti výroby, skladování a distribuce pohonných hmot, která prošla kompletní privatizací. Na rozdíl od našich sousedů. Ti se naopak, přesněji řečeno jejich státem ovládané firmy, na „privatizaci“ českých rafinerií, distribuci pohonných hmot i navazujícího chemického průmyslu velmi aktivně a rádi podíleli.

V ČR je velmi silná monopolizace českého obchodu zahraničními obchodními koncerny. České obchody individuálních malých a středních prodejců vzniklých v tzv. malé privatizaci, a obchodní řetězce spotřebních družstev byly a jsou bez jakéhokoli zájmu a pomoci ze strany státu likvidovány. Nebyly schopny ustát často velmi agresívní cenový tlak velkých řetězců.  Ty, při takřka bezbřehém povolování výstavby dalších a dalších supermarketů na straně jedné a absolutním nezájmu státu i většiny obcí o zachování a podporu malých a středních výrobců a obchodníků, či tradičních spotřebních družstev na straně druhé, fakticky zmonopolizovaly český trh spotřebního zboží. 

Oproti průměrné příjmové pozici českých rodin výrazně nadsazené prodejní ceny na straně jedné umožňují řetězcům v rámci slevových akcí poskytovat „slevy“ v řádech desítek procent a tím dále likvidovat zbytky českých obchodníků. Dnešní „pomoc státu“ hromadně krachujícím malým a středním obchodníkům v obcích v rozsahu „ohromujících“ 40 mil. korun ročně na celou republiku je ve skutečnosti pomocí poslední. Tuto monopolizaci, tento cenový diktát velkých obchodních řetězců (a to nejen vůči kupujícím, ale i vůči českým dodavatelům) považuji za jeden z hlavních důvodů, proč Češi jezdí ve velkém za přeshraničními nákupy nejen do „chudšího“ Polska – ale i do příhraničí Německa a Rakouska! Zde by se přece při zhruba třetinových příjmech českých občanů vůči občanům Německa a Rakouska (a cenám „štelovaným“ na německé a rakouské příjmy) nemělo Čechům přece vůbec vyplatit nakupovat!? A oni nakupují a ve velkém, nakupují levněji než v Čechách, nakupují kvalitněji než v Čechách a to nejen průmyslové zboží, ale i potraviny. A rakouské a německé obchody při této „charitativní činnosti“ nekrachují, ale naopak velmi dobře v příhraničních oblastech prosperují. A nikdo se nad tím – zdá se –  ani nepozastaví.  (Mimochodem ministr průmyslu je ve skutečnosti „ministrem průmyslu a obchodu,“ tak zní jeho oficiální titul, bohužel pouze titul).  

Tím druhým zásadním problémem, je naprosto nepochopitelné otálení státu v oblasti cenové regulace a vůbec ovlivňování cenového vývoje. Ukazuje se, že česká vláda ceny regulovat neumí a nechce, raději se zabývá a chlubí tím, jak údajně pomáhá zmírnit cenové dopady. Jde tedy cestou, která jak je drahá, tak je nedostatečná. Zmírňuje (možná) následek, ale neřeší příčinu.  V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že i český stát – stejně jako jiné státy všude na světě, má celou řadu možností a co hlavně, i kompetencí v oblasti cenové regulace, které mu ukládá platné zákonodárství.  (To navíc, když ovšem bude chtít, může i měnit). K regulaci cen se přistupuje především tehdy, kdy zjevně selhává trh a vytváří se ekonomicky i politicky velmi nebezpečné prostředí. Není to nic, nad čím by bylo možno jásat, ale také nic, co by se mělo zatracovat (samozřejmě pokud člověk nepatří k úzké skupině vyvolených subjektů, která na inflaci neuvěřitelně bohatne).    Cíl cenové regulace je jasný – chránit ekonomiku její občany i firmy v maximální možné míře a v maximálně možné době před inflací.  Nedovolit inflaci rozvinout se a prolnout (neboli jak se moderně říká „propsat se“) do všech položek života společnosti a ty pak ničit. 

Současná vláda však boj proti inflaci hrubě zanedbala. Připustila, aby inflace v České republice dosáhla jedné z nejvyšších hodnot v Evropské unii. Snížení nákladové inflace zjevně nepomohlo ani výrazné navýšení úrokových sazeb centrální bankou. Antiinflační opatření uskutečňovaná pomocí snižování daní, o které se pokoušela vláda (spotřební daně, DPH), jsou v situaci, kdy v určitých oblastech vidíme projevy tichého cenového kartelu (typicky benzinové pumpy ale nejen ony) neúčinná. Vedou jen k výpadkům příjmů veřejných rozpočtů. I přes to vláda zcela záměrně nevyužila a dodnes nevyužívá žádné z celé řady možností, které jí dává v boji proti extrémním cenovým nárůstům současná legislativa především Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Ten byl schválen před více než třiceti lety, dodnes je plně platný a dodnes tak dává vládě celou řadu možností ceny regulovat.  A nejde pouze, jak se tvrdí v často záměrné žurnalistické zkratce, o „zastropování cen“. 

Zákon o cenách disponuje mnohem širší škálou nástrojů na ovlivnění cen, jen kdyby se chtělo (nebo umělo? nebo obojí?) U vybraných komodit mohou být ceny stanoveny úředně, mohou být staveny maximální nebo naopak minimální ceny, mohu být stanoveny pevné ceny. Může být stanoven pro určité období maximální rozsah možného zvýšení cen, může být stanoven maximální podíl, v němž je možno promítnout do ceny zvýšení cen určených vstupů, může být stanoven závazný postup při tvorbě ceny včetně stanovení přiměřeného zisku, může být vyhlášeno cenové moratorium. Tyto platným zákonem dané nástroje je možno též kombinovat. Pro vládu jen zbývá rozhodnutí, na jaké komodity se aktuálně toto opatření použije. Velmi silným a účinným nástrojem pro boj proti inflaci jsou cenové kontroly a sankce, které musí mimo to samozřejmě doprovázet každý regulační zásah.    A zde jsme přímo u jádra věci –   provedl někdo posouzení toho, co by se dalo využít, připravují se někde exekutivní (ale např. i legislativní) návrhy na využití, rozšíření cenové regulace? Kdy budou hotovy? Přemýšlí vůbec někdo nad tím? Zadal vůbec někdo někomu tento úkol? Pokud ano, tak to probíhá v přísném utajení. Naopak se zdá, že Česká vláda na rozdíl např. od Polska nebo Maďarska (abych jmenoval nejbližší sousedy o dalších zemích EU ani nemluvě) na tomto poli nedělá prakticky nic. 

Vláda i její jednotliví členové mohou, lépe řečeno musí, vysílat na každém kroku jasné signály že inflace je zlo, že vládě vadí a že se nebude rozpakovat přijímat aktivní opatření, aby ji zkrotila a zastavila a při každé příležitosti a při každém rozhodování to opakovat. Tomu se říká slovní intervence a může mít jistý vliv na subjekty, které si chtějí na celkovém růstu cen trochu přihřát svou polívčičku. Koneckonců i sdělovací prostředky (čest výjimkám) by se v této situaci třeba mohly či měly některých producentů či dovozců ptát např. proč dále zvyšují ceny, když např. koruna za poslední období mírně posílila a v jiných zemích totožné zboží neroste či stagnuje atd. Je samozřejmé, že na potření inflace to samo o sobě nestačí, na druhou stranu to nic nestojí a vysílá to poměrně jasný signál vůči inflačním očekáváním, které by mohlo ovlivnit. 

Nelze popřít, že celá řada cenových nárůstů byla ve skutečnosti „zkopírována“ z obecného povědomí „že rostou ceny“ a neodpovídala skutečnému růstu vstupů. Současná vláda konečně připustila, že mnoho cenových nárůstů bylo ve skutečnosti neoprávněných, faktem však je, že proti tomuto očekávanému chování firem neudělala prakticky vůbec nic, a to ani pouhopouhou slovní intervenci. 

Bohužel současná vláda nejenže antiinflační signály zjevně nevysílá, ale zdá se, jako by jí inflace ve skutečnosti až tak nevadila. Vždyť jí koneckonců přináší do státního rozpočtu v podstatě automaticky dodatečné příjmy (tedy v loňském roce). Je nutno si uvědomit, že na zvyšování cen veřejné finance primárně vydělávají. (To až s časovým odstupem se na výdajové straně všech veřejných rozpočtů začnou tu dříve tu později ale začnou hromadit výdajové problémy spojené s inflací).  Již při úpravě státního rozpočtu v lednu minulého roku si tehdy nastupující nová vláda pomohla na příjmové straně dodatečnými „inflačními“ příjmy ve výši 61 mld. Kč. (Rozpočet Babišovy vlády totiž vycházel z předpokladu 3,5% inflace a následující první rozpočet nové koalice ovšem už z 8,5% inflace). 

Reálně se odhaduje, že celkový přírůstek příjmů státního rozpočtu plynoucí z růstu inflace v minulém roce činil +124 mld. Kč (jde o zvýšení inkasa DPH, spotřebních daní, daní z příjmu a pojistného na sociální zabezpečení). Mimo to inflace samozřejmě v loňském roce zvýšila i příjmy zdravotních pojišťoven, odhadoval bych tak okolo + 8 mld. Kč.  Vedle toho ovšem nelze zapomínat na nárůst čistého zisku ve firmách ovládaných státem (a tedy případný zdroj dividend pro státní rozpočet) který by se mohl pohybovat mezi 70-80 mld. Kč. Možná i proto je ze strany státu taková nechuť k přistoupení k účinné cenové regulaci. 

Co říci závěrem. Česká vláda má celou řadu možností, jak vývoj cen zpomalovat. Může tak přispět ke zmírnění inflačních očekávání. Jistě není potřeba pokoušet se držet pod kontrolou všechny ceny, ale neměl by být větší problém kontrolovat cenový vývoj určitého menšího spektra potravin a dalších produktů nebo služeb včetně některých klíčových surovin jako je například elektřina.  V podstatě těch produktů, které mají největší váhu v cenovém indexu.

Zasahovat do cenového vývoje „na začátku“ je výhodnější a nesporně i levnější, než následně zmírňovat dopady cenového růstu nejrůznějšími valorizacemi, které stejně nemohou pomoci všem objektivně postiženým inflací. Tolik peněz stát prostě nemá. Aktivní úloha vlády, v prvé řadě kontrola cen tak, jak to umožňuje zákon o cenách, je při současné úrovni inflace naprostou nezbytností. Zdá se tedy a další a další kroky vlády to potvrzují – že jedním z hlavních problémů a důvodů, proč máme jednu z nejvyšších inflací v Evropské unii je její neuvěřitelná pasivita, ostře kontrastující jak s přístupem jiných členských zemí Evropské unie, tak i s tím, jak se bojovalo proti velmi vysoké inflaci na počátku devadesátých let. Je přímo děsivé představit si, že by se tenkrát proti inflaci, která za roky 1990-1991 přesáhla 70 % postupovalo tímto způsobem…

Foto: Pixabay

Zdroj: Martin Fassmann