České soudnictví není v takové kondici, jak se nás snaží přesvědčit ministr Pelikán svou analýzou.
Soudy jsou i nadále přetížené, na spravedlnost se čeká roky. Například pro podnikatele, který natrefil na nějakého nepoctivce, to i s kroky před samotným podáním k soudu představuje několik let. Takže než se domůže spravedlnosti a často svých peněz, může to přesáhnout i tři daňová přiznání. Z neuskutečněné platby musel DPH dávno zaplatit. U trestních věcí je to ještě dvakrát horší, protože k soudu je nutno přičíst dobu šetření policie. A už se po těch letech dozvídáme, že řada podnikatelů byla po letech zproštěna, a nemluvím tady o Rathovi, to není podnikatel. Mluvíme tady o ekonomických kauzách, které jsou složité a zdá se, že jak policisté, tak soudci jim moc nerozumí. A to, že byl podnikatel několik let zbytečně vláčen bahnem a přišel o dobrou pověst, když přitom byznys je postaven zejména na reputaci, to prostě nikoho nezajímá. Jede se dál.
Ačkoli totiž ministr Pelikán, vcelku pochopitelně, interpretuje analýzu víceméně v superlativech, stav českého soudnictví zase až tak v kondici není. Pro ilustraci, jak se dá čarovat se statistikou, budiž komentář ministra o tzv. střídavé péči po rozvodu. „Situace se zlepšila dvojnásobně.“ Je to sice pravda, ale pravdou hlavně je, že z pěti procent se střídavá péče dostala na procent deset. A to už zase tak lichotivá vizitka českých opatrovnických soudů není. A podobně kriticky se dají pitvat další data z analýzy.
„Pokud jde o rychlost soudů, české okresní soudy v posledních čtyřech letech zrychlily civilní řízení o více než třetinu. Polovina civilních sporů byla loni vyřízena do sedmi měsíců, což je vůbec nejkratší doba za posledních deset let,“ konstatuje se ve zprávě. To ano, ale nezapomínejme, že sem se počítají například i elektronické platební rozkazy, jejichž časová dotace je pro soudce nula, protože to zařizují vyšší soudní úředníci a jeden případ jim trvá tak deset patnáct minut. Nicméně k jednomu takovému elektronickému platebnímu rozkazu dejme standardní civilní soudní řízení – a ejhle, jsme na skutečném průměru čtrnácti měsíců. Pokud jeden civilní soud trvá skutečně těch sedm měsíců, tak jiný pak může trvat jedenadvacet měsíců. Tady už se dostáváme k reálnějšímu obrazu. A to pozor, jsou u nás i okresy, kde je průměr 600(!) dnů.
Jednoznačně největší problém ale bublá v trestním řízení. Soudci nebo policisté nežijí ve vzduchoprázdnu a v podstatě zejména podnikatelé jsou vnímáni kvůli politice jako minimálně sprostí podezřelí, řečeno s klasikem. Zároveň se masivně rozjela praxe, že policisté často nadužívají odposlechy, které jim soudy masivně povolují. Odposlechy jsou pak třeba jen jediným důkazem. Do toho, byť už se to začíná pomalu řešit, dochází k masivním únikům ze spisů. Námitka představitelů policie či státního zastupitelství, že za těmito úniky mohou být sami obvinění či obžalovaní, je absolutní logický nesmysl. Do toho se ekonomickými případy míhají soudní znalci, o nichž se už otevřeně hovoří jako o nejslabším článku soudní mašinérie, protože jejich posudky jsou často protichůdné nebo nekompetentní. Tohle všechno se vůbec neřešilo, protože celá tato praxe se rozjela na konceptu tzv. protikorupční revoluce. Lidé si s gustem četli v médiích nejrůznější odposlechy. Třeba Petra Nečase s jeho novou ženou, dokonce byly zveřejněny odposlechy, které neměly s kauzou nic společného, bylo to jen šmírování soukromí dvou osob. A tady připomeňme, že soudní řízení stále běží, jenže Nečas s Nagyovou už byli mediálně dávno odsouzeni. Přitom možná odsouzeni ani nebudou. Strašidelná blamáž.
A teď si vezměme, že podobně policie a celá soustava české spravedlnosti postupuje i v kauzách prakticky neznámých podnikatelů. Několik takových jsem sledoval, s několika jsem mluvil. Přijde udání, začne se šetřit, respektive nasadí se odposlechy, na jejich základě se vytvoří konstrukt a začnou padat obvinění. Současně s tím začnou průběžně unikat do médií tyto odposlechy nebo části vyšetřovacího spisu. Přičemž není výjimkou, že šetření, obvinění, obžaloba a soud trvají dva tři roky. A podnikatel je celou dobu máchán mediálním bahnem, nějaká presumce neviny, o tom nemůže být ani řeči. Nadto si připomeňme, že tyto kauzy, respektive jejich aktéři, nejsou předmětem takového veřejného zájmu jako třeba politici a na ně navázaní lobbisté. Tomuto systému policejní a soudní praxe sice veřejnost při tom protikorupčním tažení proti politikům „tradičních“ stran tleskala, ale orgány výkonu spravedlnosti si na tento pohodlný způsob zvykly.
Jenže mezitím tento systém likviduje firmy, protože v byznysu je nejdůležitější kredibilita. Což je zřejmě pro policii a soudy, které zamrzly v minulém režimu, dost abstraktní pojem. Proto si pomozme ilustrativním případem. Firma, to je jako dům. Stavíte ji od základů, pak stěny a nakonec střechu. Následně dům vybavujete a zlepšujete kvalitu bydlení. A do toho vás najednou někdo obviní, že máte špatně postavený komín, přijede s buldozerem a kvůli komínu začne bourat celý dům. Přestože se nakonec zjistí, že komín byl postaven správně. I kdyby šlo o jednoho jediného podnikatele, který byl takhle zlikvidován, ale následně osvobozen, je to venkoncem špatně, protože to je zcela v rozporu s principem a základy demokratické společnosti. To má zase platit: raději jeden nevinně odsouzený než deset puštěných lumpů? Jenže takhle se to říkalo za Stalina.