Jak už to v politice bývá, jedni jsou pro a druzí proti. A protože jsme tam, kde jsme, oba tábory jsou zásadové a ze svých pozic nesleví.
Pro jedny je všechno úplně špatně, pro druhé je naopak všechno naprosto dobře. Pokud jde o státní rozpočet, postup nové vlády je pro oba tábory těžko stravitelným soustem: příznivci raději mlčí a kritici poukazují na nereálnost úkolu, který si vláda vytýčila.
Schodek, naplánovaný minulou vládou na 380 miliard se podle nich pod 300 miliard snížit nedá, a rozhodně ne tak aby to ekonomika neodnesla. Navíc to ani není tak naléhavě potřeba a realita už se teď odchyluje, neboť žádný z ministrů nechce svůj resort ošidit.
Mnoho realismu škodí, schodek se samozřejmě snížit dá … ale bude to v tak krátkém čase hodně těžké a bolestivé. Jestli to za to stojí, to je klíčová, opět však výsostně politická otázka a v konečném důsledku bude důležité, zda si současná vláda takové zásahy prosadí, obhájí a ustojí. Pokud ano, bude to nesporný úspěch.
V genetickém kódu současné koaliční vlády jasně dominuje zmenšování státu a snižování jeho vlivu ve prospěch občanů a firem. To nemusí být nutně asociální postoj – stát prostě přenechá lidem a firmám víc prostoru k rozhodování a také víc peněz s přesvědčením, že lidé a firmy s nimi budou zacházet lépe než státní úředník.
Tady se ovšem rýsuje velký otazník. Budou lidé a firmy skutečně rozumnější, obezřetnější a předvídavější než stát? Uvítají tuto dávku svobody?
V praxi to může třeba znamenat, že se nezvýší – nebo se dokonce sníží – dávky zdravotního pojištění, a zavedou se poplatky u lékařů. Už jsme je pár let platili a svět se nezhroutil. Krátkodobá nemocnost klesla, zátěž v ordinacích se snížila. Když to bylo zdarma, chodil k lékaři kdekdo s kdečím. S třicetikorunovým poplatkem si to mnozí rozmysleli a chovali se rozumněji.
Podobným příkladem je školné na vysokých školách. Mluví se o 15ti tisících za rok, což by asi většinu studentů nepoložilo na lopatky. Při každém studiu se dá chodit na brigády, příležitostí je všude dost a ten obnos je tedy zvládnutelný. Někteří studenti by asi v důsledku zavedení školného studium ukončili, ale dá se předpokládat, že by to byli spíš ti, které studium moc nebaví. Ti ostatní by si školné nejspíš vyřešili a prospěch by byl všestranný: školy by získaly další peníze, ubylo by neperspektivních studentů, mohly by se zvýšit nároky na pedagogy, stoupla by úroveň výuky a doplnilo se vybavení škol. Přesto se proti zavedení školného zvedá tvrdý odpor.
Koncepčních změn – někdo by řekl reforem – je samozřejmě myslitelných víc. Reálně se ale nedají zavést v letošním roce. Ani spolehlivá parlamentní většina nezabrání námitkám, diskusím, a průtahům, zejména ve fázi realizace
Prostor pro rychlé úspory je skutečně velmi malý. Dosavadní rétorika nové vlády je v tomto ohledu skoupá, zatím bylo řečeno pouze to, že by úspor mělo být dosaženo snížením běžných vládních výdajů, a to plošně, o 6 procent. Tady by možná stálo za připomenutí, že součástí státního aparátu je Nejvyšší kontrolní úřad. Má kolem 500 zaměstnanců a roční rozpočet téměř miliardu korun. Ústava mu zaručuje naprostou nezávislost a přístup ke všem informacím o hospodaření se státními penězi. Ročně provede na 30 kontrolních akcí, jejichž výsledky má vláda k dispozici. Inspektoři NKÚ mají jedinečné zkušenosti a znalosti. Dá se tedy očekávat, že hvězda NKÚ v nejbližší době zazáří, že uslyšíme o zajímavých podnětech k úsporám, systémovým změnám ve státní správě a rychle mobilizovatelných úsporách.
Bude-li letošní rok zároveň rokem přípravy na zásadnější změny v hospodaření, skutečného „couvání“ státu z každodenního života země a přenechávání prostoru vlastnímu rozhodování firem a občanů, mohou být následující čtyři roky ještě úspěšnější, než se dnes říká.
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla