Ačkoliv pandemie nekončí, slovo COVID začíná být ve zprávách pomalu doháněno jiným slovem – inflace. Zatímco ČNB přistoupila ke značnému zvýšení úrokových sazeb, ECB zatím zůstává v klidu a považuje inflaci za přechodný jev. Jak moc se přístupy obou bank liší?
Rada ČNB přistoupila 4.11. ke skokovému zvýšení úrokových sazeb o 1,25procentního bodu na 2,75 procenta, což je nejvýraznější zvýšení sazby od roku 1997. Bankovní rada tento krok zdůvodňuje obavami z inflace. Člen bankovní rady Vojtěch Benda navíc v interview ČT 24 naznačil, že ČNB nevylučuje ani další zvyšování sazeb. Tento krok vysvětlil obavami z inflace, konkrétně ze zabudování inflačních očekávání do cen, v horším případě pak stagflace, což je kombinace inflace a poklesu výkonnosti ekonomiky. Navíc se vyjádřil ve smyslu, že ČNB bude v nastoupeném kurzu pokračovat bez ohledu na kroky jiných centrálních bank, a k tomu dodal, že pokud ostatní nebudou zvyšovat své úrokové sazby, tak bude jejich růst v ČR ještě vyšší. Ostřejší verbální měnovou politiku si těžko představit.
Naproti tomu guvernérka ECB Christine Lagardová prohlásila, že současný rychlý růst inflace považuje za dočasný, a že zvýšení úrokových sazeb v příštím roce považuje za velmi nepravděpodobné. Tím dala jasně najevo, že v eurozóně bude politika levných peněz i nadále pokračovat.
Jednu věc však mají přesto obě banky společnou. Tvrdou kritiku jejich postupu ze strany některých politiků a médií. Andrej Babiš označil kroky ČNB za nesmyslné a nepochopitelné. Lagardová pak byla terčem často velmi osobní kritiky ze strany části německých médií, které ji obvinovaly z toho, že ožebračuje důchodce a spořitele, kterým vysoká inflace snižuje kupní sílu.
Úroková politika centrálních bank je však vždy o preferenci určitých skupin obyvatelstva (spořitelé versus dlužníci) a sektorů průmyslu (exportéři versus importéři). Nastavení úrokových sazeb je pak tedy vždy otázkou nastavení priorit. U ECB k tomu je nutno ještě připočíst obrovské rozdíly mezi jednotlivými zeměmi eurozóny, které zdaleka nesplňují předpoklady tzv. jednotné měnové oblasti, z níž vychází teorie o možnosti zavedení stejné měny v různých regionech. To znamená, že jakékoliv rozhodnutí ECB bude vždy nějaké země poškozovat a jiným pomáhat. V České republice je to ale podobné – zatímco exportéři se bojí tlaku na posilování koruny, podnikatelé upozorňují na menší dostupnost úvěrů a domácnosti se bojí zvyšujících se nákladů na bydlení, významným dlužníkům, například státu nebo obcím, inflační prostředí implicitně vyhovuje.
Foto: Pixabay
Zdroj: Michal Hejl