Martin Švehla: Klíčové omyly Karla Marxe stále fungují

Poměrně často je slyšet názor, že ne všechno za totality bylo špatné, a ne ve všem je dnešní život lepší. Porovnávání totalitní minulosti se současností je dost obtížné až nesmyslné, ale přesto funguje a na veřejné mínění má značný vliv – oba režimy vstoupily do našich životů, ovlivnily naše osudy, naše myšlení, a tak se nelze divit.  
Zejména mladí lidé, kteří tu dobu nezažili, jsou daleko přístupnější zvažovat „některá pozitiva minulosti“ a porovnávat je s těžkostmi doby současné. V podstatě však – byť jen teoreticky – slevují z občanských svobod, výměnou za určité občanské jistoty … což je asi podstata celého problému: nejde o to, co bylo lepší a co horší, jde o poměr mezi svobodou a jistotou. Každý má tento poměr nastavený trochu jinak a preference se mění i v různých životních situacích. Zříkáme se některých jistot, abychom zůstali svobodní, ale můžeme stejně dobře lpět na jistotách a oželet trochu té svobody.
Především je tu však pocit, nebo i myšlenka, že teoretická východiska socialismu nebyla tak špatná, a že to možná byla jen politická a ideologická deformace a chyby jednotlivců, co vedlo k postupnému úpadku socialistických zemí, jejich ekonomik a k celkovému selhání. Dovolím si konstatovat, že to není pravda a zkusím toto konstatování doložit následujícími argumenty:
Vyjděme z učení Karla Marxe, který vyložil dějinný vývoj lidské společnosti jako výsledek třídního boje. V polovině 19. století viděl v Evropě velmi chudou dělnickou třídu a velmi bohaté kapitalisty a bylo tedy nasnadě předpovědět, že napětí mezi těmito třídami bude narůstat, že dělnická třída zvítězí a posune dějiny přes socialismus ke komunismu – každopádně ke spravedlivějšímu a jaksi i rozumnějšímu uspořádání společnosti. Komunistický manifest z pera Karla Marxe a Bedřicha Engelse, s okřídlenou větou o komunismu, který jako strašák obchází Evropou, byl sepsán v roce 1848. Ukazoval, že buržoové stojí proti proletariátu stejně, jako stáli otrokáři proti otrokům, feudálové proti nevolníkům a že tyto střety vždy vedly k revolucím a revolucemi se lidstvo posouvalo kupředu.
Jaksi se tu ale pomíjela skutečnost, že továrny jsou již postaveny, že fungují, mají zákazníky, že někdo vymyslel a rozhodl, co se bude vyrábět a jak se to bude dělat. Třídní boj měl vyústit ve zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků, které měla dělnická třída převzít a dál je používat pro blaho všech, nebo alespoň většiny. Toto je zřejmě první klíčový Marxův omyl, plasticky odhalený až v době, kdy se teorie uplatnila v praxi. Dělnická třída sice převzala výrobní prostředky, vyhnala buržuje z továren a z paláců, ale s nimi vyhnala i schopnost dalšího rozvoje. Bylo zrušeno soukromé vlastnictví výrobních prostředků, ale tím pádem zmizela ze systému motivace. I když dělnická třída měla jistě dobrou vůli, motivace vlastníků je silnější. Jenom ten, komu výrobní prostředky patří, má dostatek motivace, aby rozhodl, jak s nimi naložit, aby zorganizoval ekonomickou činnost a dovedl ji ke kýženému výsledku, tedy k zisku. Ke svému zisku – to je ona pozitivní složka jeho motivace, přičemž samozřejmě existuje i motivace negativní: totiž riziko totálního krachu.
S touto veličinou Karel Marx zjevně vůbec nepočítal. Domníval se asi, že utiskovaná dělnická třída bude dostatečně motivovaná vítězstvím v třídním boji, že nepřipustí návrat starých pořádků a že společenské vlastnictví bude závazkem pro všechny, aby se o svůj společný majetek dobře starali a aby dobře pracovali. Ukázalo se však, že dobrá práce a nadšení nestačí a s tím souvisí Marxův druhý klíčový omyl. Marx totiž tvrdil, že výrobní prostředky nejsou kapitalistovi k ničemu, dokud nenajme pracovní sílu. Teprve ta promění jeho výrobní prostředky v kapitál, který se díky práci námezdních sil rozmnožuje a zbytňuje. Tak to ale ve skutečnosti nebylo. Samotná námezdní práce, jak se domníval Marx, k fungování ekonomiky nestačí. Lidé sice chodili do práce, všude se vyhlašovaly plány, soutěžilo se, braly se prémie, mnozí lidé se opravdu nadřeli a objevila se i řada dobrých nápadů – přesto ekonomika jako celek neprosperovala. Celému systému chyběli vlastníci a jejich rozhodování, hnané motivací, generovanou v prostoru mezi Skyllou a Charybdou podnikatelského údělu: mezi nadějí na zisk a strachem z krachu. Nenahradilo ji ani nadšení svazáků, ani moudrost dělnické třídy, natož složitě sestavované plány pětiletek či proslovy funkcionářů.
Dobře viditelnou výjimkou se v historii naší země stalo snad jen JZD Slušovice, kde nic nechátralo a nerozplývalo se, ba právě naopak. V pěstování zeleniny, kukuřice a v chovu skotu zde družstevníci zavedli moderní a efektivní technologie, silně se zapojili do výroby a využívali počítače, vybudovali infrastrukturu a expandovali do zahraničí. Končili s obratem přes sedm miliard korun a s ročním ziskem přes 800 milionů, což bylo v roce 1989 opravdu hodně peněz. Výkladní skříň socialismu měla ovšem jednoho silného vůdce (Františka Čubu) a vycházela z motivačních faktorů práce, které zde zavedl – mezi jinými existenční zájem a strach, seberealizaci a radost z práce. Slušovice tedy lze považovat za výjimku, která ovšem velmi jasně potvrzuje Marxův omyl: systém může fungovat pouze tehdy, když v něm funguje motivace.
Omyly Karla Marxe byly možná přehlédnutelné v carském Rusku na přelomu tisíciletí, byly přehlédnutelné i později, ve válkou poničené Evropě, ale dnes? Zkušenost zemí, ve kterých bylo soukromé vlastnictví nahrazeno společenským skoro po celou druhou polovinu minulého století, nemůže nikoho nechat na pochybách: takové ekonomiky nefungují a neprosperují, buržoové nejsou, majetek nemají, ale dělnická třída se z toho lépe nemá.
Přes to všechno kapitalismus zůstává téměř sprostým slovem. Žijeme v něm, ale jako bychom si to nechtěli přiznat. Politické strany, snažící se získat přízeň voličů, jsou podle názvu lidové, občanské, národní, demokratické či komunistické, ale nikdy nejsou kapitalistické. To slovo má pořád a pro všechny jakousi negativní konotaci. A jde to až tak daleko, že i politické programy některých těchto stran nabízejí velmi nekapitalistické a na mylných předpokladech postavené vidiny krásných zítřků.
U mladých lidí získává například velkou oblibu myšlenka tzv. nepodmíněných příjmů. Má to být částka, kterou stát vyplatí každému občanovi, aniž by pracoval nebo měl nějaký jiný, řekněme sociální nárok. Je to pěkná představa: každý by měl na nějakou základní obživu, bylo by to důstojnější a administrativně s minimálními nároky. Mnohé sociální dávky by se mohly prostě zrušit. Sice je to opatření dost drahé, ale propagátoři navrhují zvýšit daně z nemovitostí. Kdyby majitelé odváděli daň ve výši 1 % z ceny svých nemovitostí, vyneslo by to za rok přes 500 miliard korun. Kdyby každý občan nad osmnáct let věku dostával měsíčně 5 000 korun, je to za rok šedesát tisíc na jednoho a pro všechny je to skoro těch 500 miliard. Jednoduché počty, že? Už se však nedomýšlí, že majitelé nemovitostí zvednou nájemné a přenesou tedy tuto daň na zemědělce, kteří si pronajímají pole a louky, na nájemníky v bytech atd. Zemědělci by svoje náklady promítli do cen své produkce, nájemníci by požadovali vyšší mzdy a to všechno by se v konečném důsledku promítlo do cen zboží. Říkali bychom si, že nepodmíněný příjem byl pohlcen inflací, ale on by vlastně pohltil sám sebe už v samém zárodku a natropil by škodu „jen“ v oblasti morálky a tedy motivace.
Snaha o spravedlivější uspořádání ekonomiky je lákavá, ale úvahy nemohou začínat marxistickým způsobem – tedy u plného stolu. Dokud je co rozdělovat, vypadají všechny teorie dobře. Když se ale stůl vyprázdní, začne se cinkat klíči a stará dobrá nespravedlnost opět ožije – a s ní i přirozená motivace opět ten stůl zaplnit a být u něj první. Je to opravdu tak nemorální?
Foto: Pixabay
Zdroj: Martin Švehla