Cesta k inflaci v době poCOVIDové

V posledních týdnech jsme byli svědky několika případů překvapivého růstu inflace, které z velké části odrážejí značnou asymetrii ekonomiky po recesi způsobené virem COVID. Nelze však zcela vyloučit, že během zotavení skutečně přijde delší období vysoké inflace způsobené náhlou změnou vývoje, rostoucím protekcionismem a stále rozmáchlejší přerozdělovací politikou. Kdybych směl dát investorům jen jedinou radu, zněla by takto: Prostudujte si všechno, co najdete, o inflaci, a hlavně o stagflaci.
Mnozí ekonomové se shodují, že počáteční šok způsobený COVIDem-19 přinesl masivní dezinflační impuls. Nedokážou se však shodnout na tom, co může následovat v následujících zhruba dvou až třech letech. Někteří tvrdí, že obrovský nárůst peněžní zásoby bude dál nafukovat bubliny na trhu nemovitostí a na akciovém trhu. Tak je tomu koneckonců již od doby globální finanční krize, ale kvůli trvalému poklesu peněžního multiplikátoru (objemu peněz, který generují banky s každým dolarem rezerv) i rychlosti oběhu peněz (tempa, jakým jsou peníze v rámci ekonomiky směňovány) nebude mít vážnější dopady na reálnou ekonomiku jako celek. Jiní se obávají, že v delším časovém horizontu růst nabídky peněz v kombinaci se změnou vývoje charakterizovanou rostoucím protekcionismem a stále rozmáchlejší politikou přerozdělování za účelem boje proti vzájemné nerovnosti, vytvoří trvalé inflační tlaky a vyžene inflaci dlouhodobě nad dvou procentní hranici. Tento názor vychází z faktu, že inflace byla v minulosti vždy citlivá na náhlé změny vývoje.

Většina ekonomů považuje za nejvýznamnější ukazatel inflace peněžní zásobu M2. Je třeba říct, že jsme dosud nikdy nezažili takový růst peněžní zásoby jako dnes v době COVIDové, a to ani během stagflace v sedmdesátých letech minulého století, vždyť současný meziroční nárůst činí dvacet procent.
Do cíle daleko
Nedávná inflační překvapení, jako je červencový růst amerického indexu spotřebitelských cen (CPI) nebo boom jednotkových mzdových nákladů v USA ve druhém kvartále, ještě nemají s očekávanou změnou režimu nic společného. Z větší části totiž jen odrážejí datové šumy způsobené přísnými karanténními opatřeními a následující recesí. Stačí se podívat blíž a zjistíme, že vysoký index spotřebitelských cen je patrně způsoben relativními posuny na konkrétních trzích, a nikoliv celkovým vzestupem cen. A pokud jde o 12,2procentní nárůst jednotkových mzdových nákladů ve druhém čtvrtletí, v zásadě pouze odráží rozsáhlejší propouštění méně honorovaných zaměstnanců, které zkreslují naměřená data. Teď si alespoň na nějakou dobu musíme zvyknout na inflační šumy a nevyvozovat z nich unáhlené závěry o bezprostředních změnách vývoje inflace.
Všechno je relativní
Ve velmi zajímavém rozhovoru pro MACROVoices (více zde) navrhuje makrostratég StoneX Group Inc. Vincent Deluard jiný způsob, jak přistupovat k problému inflace. Správně tvrdí, že inflace v posledních letech z reálné ekonomiky nezmizela, jen ji už není možné zachytit pomocí indexu CPI, protože ten měří průměrnou inflaci v ekonomice. A pokud se soustředíme na CPI, ignorujeme problém mezigenerační nerovnosti:
Značné zmírnění inflace v posledních dvou dekádách je důsledkem dvou vzájemně protichůdných sil. Na jedné straně závratně vzrostly výdaje na zdravotní pojištění, školné na vysokých školách, nájemné ve velkých městech a náklady na péči o děti. Na druhou stranu se prudce propadly ceny většiny věcí, které si můžete koupit v supermarketu, které jsou navíc zpravidla vyráběny v zámoří.
To vede ke dvěma zásadně odlišným zkušenostem s inflací:

• Penzisté z generace Baby boomers, kteří zpravidla bydlí ve vlastním, žijí na maloměstě nebo na předměstí, nakupují v supermarketech a zdravotní potřeby mají hrazeny z pojištění Medicare, prožívají deflaci.
• Naopak nová pracovní místa pro mladší generace vznikají téměř výhradně ve velkých městech, kde mezitím náklady prudce stouply.

Deluard z toho vyvozuje dva hlavní závěry:

• Ve společnosti převažuje generační nerovnost.
• Úroveň inflace výrazně závisí na tom, do jaké věkové skupiny patříte.

Jinak řečeno, mladší generace (mileniálové a generace Z), které z hlediska produktivity přinášejí společnosti nejvíc, platí víc než ostatní, a nezískají tak přístup ke kapitálu, který by jim umožnil koupit si vlastní bydlení a užívat života.
Během krize spojené s COVIDem-19 došlo k obětování mladých a chudých pro záchranu starých a bohatých, čímž se výrazně zhoršila mezigenerační nerovnost a dál se rozdmýchala zloba mileniálů nasměrovaná vůči boomerům. Tento problém by se dal vyřešit, kdyby se do věci vložili politici, kteří by zavedli redistribuční opatření a další všeobecné stimulační programy, které mohou mít například formu základního nepodmíněného příjmu či helikoptérových peněz. Vláda a Kongres mají nyní zásadní vliv na růst peněžní zásoby a této své nové pravomoci se nejspíš jen tak nevzdají.
Inflace je vždy a všude politický fenomén
Její vývoj závisí hlavně na politických rozhodnutích po skončení této krize. Podle nás sehrají redistribuční opatření a další stimulační programy klíčovou roli při vytváření příznivých podmínek pro inflační epizodu, jakmile začne docházet ke skutečnému zotavení, tedy řekněme v časovém horizontu dvanáct až osmnáct měsíců.
Pokud se spojí přerozdělovací mechanismy s nastupujícím trendem přesunu dodavatelských řetězců a rostoucího protekcionismu, vznikne takřka ideální inflační narativ pro rok 2022 a následující léta, který může (alespoň dočasně) převážit nad deflačními vlivy technologií a demografického složení.
CHRISTOPHER DEMBIK, vedoucí oddělení makroekonomické strategie Saxo Bank
Foto: pixabay.com
Graf + Foto 2 + Zdroj: Native PR, s. r. o.