Recenze zákona o hromadném řízení. Hodnocení Ekonomického magazínu: 70 procent.
Autor: vláda
Datum předložení: 6. 3. 2020
Hromadné žaloby všichni známe ze Spojených států. Přesněji řečeno spíše z amerických filmů nebo médií, které referují o úspěchu hromadných žalob proti výrobcům cigaret, aut nebo počítačových jader v procesoru. Zprávy o amerických hromadných žalobách přitom zřejmě nejsou vůbec nadsazené nebo mediálně přibarvené. Některé zprávy uvádějí, že jim ve Spojených státech čelilo okolo 80 procent firem a jen za obhajobu utratily okolo dvou miliard dolarů. Nelze se proto divit, že tyto spory končívají často mimosoudním vyrovnáním, které alespoň zkrátí soudní martyrium.
Mohlo by se zdát, že americké pojetí hromadných žalob jen těžko může být pro někoho vzorem k následování. Spekulativní advokáti, kteří vymýšlejí nesmyslné spory jen k tomu, aby se mohli soudit a nakonec kasírovat podstatnou část z vysouzeného odškodnění, vypadají spíš jako noční můra pro podnikatele a soudy než ochrana pro spotřebitele. Navzdory tomu se v roce 2018 rozhodla vláda podpořit věcný záměr zákona o hromadných žalobách z dílny tehdejšího ministra Pelikána, který se inspiroval spíše americkým modelem než čerstvě připravovanou evropskou legislativu.
Jeho návrh vycházel primárně z odhlašovací formy řízení neboli opt-outu, používaného v americkém právu. V tomto principu jde o to, že se žaloby automaticky účastní každý poškozený, pokud se neodhlásí. V praxi by to znamenalo, že se soudíte, aniž o tom víte. Libovolný advokát může podat žalobu sám, bez jediného poškozeného, což je přesně to, co pak vede ke zneužívání těchto žalob k šikanózním účelům. Tak trochu to připomíná situaci, kdy sdružení pacientů nebo cestujících ve veřejné dopravě automaticky mluví za každého, kdo byl někdy u doktora nebo seděl v tramvaji.
Opakem tohoto přístupu je režim opt-in, neboli přihlašovací forma řízení, kde se každý poškozený rozhodne, zda se k hromadné žalobě připojí, či nikoliv. Pelikánův původní návrh narazil u odborné veřejnosti, Nejvyššího soudu, Ministerstva financí i ČNB. Záměru byla vyčítána snadná zneužitelnost hromadných žalob pro spekulativní byznys. Ministerstvo opt-out hájilo, neboť režim opt-in podle něj neřeší problém tzv. racionální apatie. V případě nutnosti přihlášení se do řízení ze strany osob, jež mají jen malý uplatnitelný nárok, ztrácí tito potenciální žalobci zájem.
V rámci připomínkového řízení a projednávání v Legislativní radě vlády se nové vedení ministerstvo rozhodlo od řady sporných momentů ustoupit či je korigovat. Ze zákona tak zmizela možnost, aby hromadnou žalobu podával advokát, kterému by pak vznikl nárok až na čtvrtinu peněz z vysouzené částky, a nikoli pouze nezisková organizace. I zde ministerstvo sledovalo racionálně odůvodněný cíl, advokát by vystupoval v roli investora a nesl i případná rizika prohry, což je u neziskových organizací těžko představitelné bez toho, že by to platil, jak je u nestátních organizací ostatně zvykem, stát.
Poslední úpravu návrh doznal v polovině ledna na koaličním jednání, kde si sociální demokraté vymohli omezení působnosti návrhu zákona pouze na spory týkající se práv spotřebitelů. I oni se obávali, že příliš široká působnost by mohla vést k jeho zneužívání například k poškozování konkurence, ale též k zahlcení soudů. Ze zdlouhavého hledání kompromisů můžeme vidět, že hromadné řízení a jeho nastavení není jednoduchá věc. Hromadné žaloby mohou spotřebitelům usnadnit ochranu ve sporech, kde není snadné individuálně se soudit, na straně druhé straně je třeba zabránit jejich zneužití.
Co tedy vláda nakonec schválila? Základní formou hromadných řízení bude přihlašovací hromadné řízení. Půjde-li o jasně ohraničitelnou skupinu osob, jejíž členové mají bagatelní nároky, bude možné jako výjimečnou formu použít i odhlašovací řízení. Působnost zákona je vymezena tak, že hromadnou žalobou lze uplatňovat nároky týkající se právních poměrů mezi podnikatelem a spotřebiteli. Procesní legitimaci k podání hromadné žaloby bude mít člen skupiny a nezisková osoba (např. sdružení spotřebitelů atd.). Advokáti ostrouhají, což ale nevylučuje, aby si našli cestu, jak se stát členem skupiny.
Návrh i nadále počítá s odměnou pro žalobce, která nesmí přesáhnout 25 procent z přisouzeného plnění. Jinak by to ani nebylo možné, protože soudní řízení má své náklady a v případě neúspěchu je zde navíc riziko náhrady nákladů řízení žalovanému. A protože odměna je vyplácena až po vynaložení nákladů, stále zde přetrvává otázka, kde neziskové organizace vezmou vstupní kapitál, aniž by měly investora, který bude ochoten několik let platit a nést rizika neúspěchu. V tomto směru je snaha o důsledné vyloučení advokátů jako investorů tak trochu medvědí službou a připomíná časy, kdy vydělávat peníze bylo považováno za zločin.
I tak ale lze návrh zákona považovat za celkem vyvážený a v praxi použitelný. Těžko se sice naplní tvrzení vlády, že „ulehčí soudům, které se dnes musejí zabývat množstvím stejných či podobných sporů“. Smyslem hromadných žalob totiž mimo jiné je, aby v nich své nároky uplatňovali i lidé, kteří by se jinak nesoudili. Výsledným kompromisem mezi opt-outem a opt-inem zase návrh vytěžil maximum výhod z obou režimů a omezil rizika, která by přinesla fixace pouze na jeden z nich. Pokud máte za to, že normální je nesoudit se, nikdo vás k tomu nemůže nutit, a to je dobře.
– swp, red –
Foto: Pixabay
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
