Otcové výživné platí. Neplatičů je jen několik málo procent

Z veřejných zdrojů, z Ministerstva práce a sociálních věcí a z výstupů řady neziskových organizací se opakovaně uvádí, že ochota platit výživné je u otců velmi nízká. Opak je pravdou.
Přesto stát, strany i instituce vymýšlejí nástroje, jak matkám a nezletilým dětem výpadky ve výživném nahradit (viz návrh státem zálohovaného výživného). Argumentuje se přitom celkovými počty matek – samoživitelek, počty sporů o výživné řešenými obecnými soudy, počty sociálních dávek a různými statistikami nesezdaných soužití. Jejich problémem je však špatná vypovídací hodnota.
Základní teze: Polovina společnosti žije v nesezdaném soužití. Pokud se partneři dohodnou, jejich dohoda nemusí nutně podléhat schválení soudem. Podobně pokud se rozvedou manželé, soud povinně rozhoduje o výživném jen poprvé, ale žádná statistika nesleduje změny původního soudního rozhodnutí, které v budoucnu uzavírají rodiče. Neexistuje žádná statistika, která by zahrnovala i nesezdaná partnerství.
Navíc emočně a psychologicky mnohovrstevnatá problematika je zužována jen na ekonomické hledisko, ačkoliv vztahy mezi rodiči jsou multifaktoriální a je potřeba zohlednit i vzájemné emocionální vazby (například otec matce pomáhá jinak/otec dítě podporuje jinak/matka nepožaduje výživné, protože sama vydělává nesrovnatelně více/rodiče nechtějí dobré vztahy ničit stupňujícími se požadavky či konfliktním soudním řízením apod.).
Realizovali jsme průzkum „Jak se platí výživné“ a pomocí dotazníkové metody zjišťovali, jak tatínkové platí výživné. Respondenti dostali na výběr čtyři možnosti odpovědi: 1) Rodič platí dobrovolně podle dohody. 2) Rodič platí na základě exekuce nebo výkonu rozhodnutí. 3) Rodič nic neplatí, návrh na exekuci či výkon rozhodnutí nebyl úspěšný. 4) Rodič neplatí, protože to po něm druhý rodič nepožaduje. Pozn.: Řada respondentů využila možnosti připojit poznámku, což nám posloužilo při závěrečném hodnocení. Projekt jsem zahájili na jaře 2015, projekt je trvalý, data jsou shromažďována dosud. První výsledky a rozdělení odpovědí přinesl přibližně po měsíci, později jsme váhu jednotlivých variant jen zpřesňovali, což trvá dosud. Počet účastníků zapojených do projektu je více než tři tisíce osob.
A závěry a zjištění projektu: Rozdělení odpovědí do skupin se od prvních odpovědí po celou dobu probíhajícího projektu nemění a vypadá následovně: 1) Rodič platí dobrovolně podle dohody = 73 procent 2) Rodič platí na základě exekuce nebo výkonu rozhodnutí = 10 procent 3) Rodič nic neplatí, návrh na exekuci či výkon rozhodnutí nebyl úspěšný = 7 procent 4) Rodič neplatí, protože to po něm druhý rodič nepožaduje = 10 procent.
Není tedy pravdou, že by rodiče (tím spíše otcové) neplnili svou vyživovací povinnost, naopak průzkum ukázal, že tak činí takřka všichni rodiče (83 procent celkem, resp. 73 procent plní povinnost dobrovolně a 10 procent za pomoci funkčního nástroje – výkonu rozhodnutí). Jen zanedbatelná část otců (7 procent) neplní svou vyživovací povinnost vůbec, tedy ani neposkytuje protislužby a všechny snahy matek (druhých rodičů) byly neúspěšné. Je pak ovšem otázkou, nakolik a zda by jim stát měl pomoci (například sociálními dávkami) a zda a nakolik si za takové jednání mohou matky samy, například tím, že odmítají otcům dávat děti ke styku či s ním odmítají komunikovat.
Vedoucí projektu a odpovědná osoba: JUDr. Daniela Kovářová, advokátka, prezidentka Unie rodinných advokátů a předsedkyně redakční rady odborného časopisu Rodinné listy, ve spolupráci s tímto periodikem, Unií rodinných advokátů a kanceláří Havlíček Brain Team. Praha, červen 2019.