ROMAN KŘÍŽ, zakladatel Libertariánského institutu.
Začnu trochu akademicky: pokud si z hlediska nákladů a výnosů chce občan polepšit, má dvě možnosti – a) platit méně na daních, nebo b) za stávající daňové zátěže dostat více od státu na uspokojení specificky svých potřeb.
A teď prakticky: Platíte nějaké daně a podrobujete se regulacím a za to dostáváte od státu nějaké protiplnění. Chcete si polepšit? Můžete volit politické strany slibující, že sníží daňovou a regulační zátěž, nebo usilovat o to, aby erární peníze šly více na fotbal či ochranu životního prostředí (nebo cokoliv dalšího, co vás zajímá a na co byste chtěli přispět ze společného více než dnes).
Usilování o snížení daní a regulací je komplikované, protože předpokládá vítězství pravicových politických stran, a i v případě jejich vítězství (jak lze soudit z účinkování např. ODS) není změna daní a regulací zrovna jistá.
Na druhou stranu – celý systém, stovky tisíc lidí, nedělá nic jiného, než že se zabývá přerozdělováním(rozuměj: soupeřením o to, kam půjde více ze společných peněz). Je proto mnohem jednodušší si křikem a aktivismem vydupat více peněz na fotbal či na ochranu životního prostředí (či co vás zrovna zajímá), než dosáhnout snížení daní a regulací. Vždycky totiž najdete úředníky a politiky, kteří se ochotně za vaše „oprávněné požadavky“ postaví. Protože v politice platí zásada – čím více peněz máš v rozpočtu, tím důležitější jsi.
Dnes už tedy prakticky nikdo neřeší, že to plnění, které dostáváme od státu, nás stojí tři čtvrtiny toho, co vyděláme. Že musíme vyrobit čtyři cihly, abychom si jednu mohli koupit (viz např. www.KolikStojiStat.cz). Dnes už nikdo neřeší, že důchodový systém nás staví do role almužníka, místo toho, abychom si mohli spořit a odcházeli do důchod jako vysmátí multimilionáři. Přibývá úředníků, protože musí „zpracovávat agendu“ a ubývá těch, kteří vyrábějí zboží a poskytují služby, které si lidi opravdu chtějí kupovat za svoje peníze. A, logicky, zboží i služby zdražují.
A kromě výše uvedených ekonomických důsledků je tu ještě jeden důsledek – společenský. Všichni jsme totiž navzájem konkurenty. Soupeříme o to, kam půjdou peníze, které nám všem stát vezme. Proto se vždycky pohádáte s ostatními, protože jejich preference jsou jiné nežli ty vaše. Nikdy by vás nenapadlo někomu vyčítat, že si za své peníze koupil dražší permanentku na fotbal, ale pokud jdou do „jeho“ fotbalu společné peníze, které by podle vás měly jít na vámi preferovanou ochranu životního prostředí, pohádáte se do krve.
Největší hřích přebujelého státu tedy není v rovině ekonomické, ale v rovině společenské. Protože rozkládá a poškozuje společenské vztahy. Místo toho, abychom se vzájemně inspirovali tím, co všechno si můžeme za svůj plat koupit, soupeříme o to, na co by se mělo utratit více. Vzpomeňte si na to až zase potkáte někoho nerudného. Není to jeho vina, je to vina systému, ve kterém žijeme.
Řešení tu samozřejmě je. Politické. Čím více bude ve státních orgánech sedět lidí, kteří chtějí minimalizovat stát, tím pravděpodobnější bude zmenšení jeho agendy. Ale pozor – je to na dlouhé lokte.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
