PAVEL ŠTĚPÁNEK, výkonný ředitel České bankovní asociace.
Paní ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se v komentáři pro Info.cz obula do bank způsobem, který tu doposud nebyl a který přece jen vyžaduje reakci, byť chápu, že politik si nejprve musí najít soupeře, aby se pak mohl proti němu vymezovat.
Především by bylo vhodné, aby v jakékoli debatě tohoto typu byly používány korektní argumenty. Je nejen vysoce manipulativní, ale až darebné zaměňovat instituce s fyzickými osobami, jako to učinila ve své formulaci „…pár bankéřů vydělává miliardy, zatímco rodiny nebo důchodci nemají peníze na bydlení nebo léky…“.
Paní ministryně používá slovník, jemuž bychom se zejména ve střední Evropě měli vzhledem k historickým zkušenostem velmi vyhýbat. Štvaní jedněch lidí proti druhým nikdy nedopadlo dobře, neuváženost jejího mládí není omluvou. Zbývá, aby své svěže mobilizující textíky začala doplňovat karikaturami pupkatých bankéřů se skobovitým nosem a doutníkem v puse. Tudy opravdu ne, paní ministryně.
Vraťme se raději k ekonomickým argumentům. Stačí chvilku googlit ve statistikách, aby bylo zřejmé, že paní ministryně manipuluje s datovými řadami tak, aby se jí to hodilo. Při jejím vzdělání na elitní zahraniční škole přitom jistě ví, že u ekonomů je to považováno za velký hřích.
Výnosnost kapitálu (ROE) v rozmezí 10-15 procent není nadměrná, nýbrž zdravá. Takže ziskovost bank v Česku není nijak odlišná od obvyklé výnosnosti odvětví mimo bankovní sektor, jak se každý může přesvědčit například v čerstvě zveřejněné finanční analýze podnikové sféry MPO ČR ZDE, případně na přehledném příkladu americké ekonomiky ZDE. To musí znát i průměrný ekonom, stejně jako je skutečností, že průměrný dividendový výplatní poměr v českém bankovním sektoru za posledních dvacet let odpovídá přesně historickému poměru třeba na veřejně obchodovaných trzích USA, kde mají časové řady dlouhé sto let.
No a jsme u toho smyslu bankovní daně. Tam, kde ji zavedli, bylo obvyklým zdůvodněním přispět na úhradu nákladů vynaložených na ozdravení bank po finanční krizi roce 2008. Banky v Česku však krizi přestály bez úhony, bez jakéhokoliv využití peněz daňových poplatníků, a naopak od zmíněného roku na dani z příjmů do loňska odvedly přes 137 miliard korun, plus desítky miliard na jiných daních a odvodech.
Na Slovensku bankovní daň zavedli v roce 2011, předloni snížili a v příštím roce jí sníží na nulu. Rakousko jí také zavedlo v roce 2011 a v roce 2017 snížilo (Raiffeisenbank uvažovala, že přesídlí do sousedního Bavorska). Finsko daň zrušilo už v roce 2015.
Zatížení bank sektorovou daní by znamenalo, že nebude možné poskytnout nové úvěry v řádu stovek miliard korun, což by přineslo jasné negativní dopady na hospodářský růst a zaměstnanost. Sektorová daň by proto státnímu rozpočtu nejen nepomohla, ale v důsledku ublížila. A už vůbec by nevyřešila narůstající strukturální problémy veřejných financí.
Jsem ten poslední, kdo by odmítal uznat, že ti, co daň navrhují, to nemají lehké a chápu, že mají svou odpovědnost. A už vůbec nechci pomíjet či přehlížet, že materiální situace mnoha lidí není opravdu jednoduchá. Ale to neznamená, že máme pustit ze zřetele, jaké problémy neuváženými, byť pro mnohé líbivými, nápady tady necháme budoucím generacím. Pojďme raději vést diskuzi o tom, co můžeme společně udělat pro budoucí prosperitu české ekonomiky.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
