TOMÁŠ LÉBL, analytik skupiny AXA ČR a SR.
Závěr minulého týdne se na trzích nesl v duchu přesunu do bezpečí, což mimo jiné vyústilo ve dva nevšední jevy.
První z nich je výsledkem obchodování na evropských dluhopisových trzích. Zde se výnosy desetiletých německých bondů ocitly poprvé od října roku 2016 v záporném teritoriu. Jako hlavní příčinu tohoto pohybu lze označit nekončící příval negativních dat z eurozóny, kterým vévodil index nákupních manažerů PMI z německého průmyslu.
Ten totiž v pátek navzdory trhem očekávané stabilizaci či mírnému zlepšení zamířil hlouběji pod padesátibodovou hranici. Sentiment průmyslníků srazil zejména úbytek plných řádků v objednávkových knihách, zejména pak zakázek určených pro vývoz. Dosavadní klienti nejen z Číny totiž začínají být kvůli houstnoucímu hospodářskému klimatu mnohem rozvážnější a s investicemi raději vyčkávají.
Situaci by jistě pomohlo odstranění dokola omílaných nejistot, jimiž jsou vyjednávání o obchodních rozmíškách a brexit. Oba tyto fenomény se však naneštěstí staly dosti nepřehlednými a poslední vývoj vedl spíše k odložení jejich řešení.
Druhým, neméně neblahým signálem dokreslujícím současnou situaci světové ekonomiky, byl vývoj na trhu vládních dluhopisů za „velkou louží“. Na konci minulého týdne totiž došlo k převrácení americké výnosové křivky. To znamená, že se s prodlužující se splatností dluhopisů vydaných americkou vládou snižuje jejich roční výnos, ačkoliv za běžné situace tomu bývá právě naopak.
Negativně skloněná výnosová křivka v minulosti sloužila jako poměrně spolehlivý ukazatel blížících se hospodářských problémů v americké ekonomice. Ačkoliv se výnosová křivka již delší dobu zplošťovala, impulzem k jejímu definitivnímu překlopení byl kromě zhoršujícího se vývoje v zahraničí i výstup posledního zasedání Fedu, konkrétně jeho orgánu pro volný trh FOMC. Jeho vrcholní představitelé oproti svému minulému setkání výrazně upravili svá očekávání ohledně budoucího vývoje amerických úrokových sazeb, a to až do té míry, že jich většina letos se zvýšením úrokových sazeb nepočítá.
Prudký názorový obrat a rychlý přerod ze sebevědomého Fedu v instituci hovořící o vyčkávání a opatrnosti, důvěře trhu v budoucí ekonomický vývoj příliš nepřispěl. Nicméně ani indikátor v podobě invertované výnosové křivky není dokonalý. To například dokládá překlopení křivky v roce 1966, přičemž počátek nejbližší recese je datován o více než tři roky později. Na místě tak rozhodně není panika, která by mohla být spouštěčem hospodářského propadu.
Zdá se tedy, že hlavní centrální banky se opět nachází v nezáviděníhodné pozici. Americký Fed má alespoň prostor případně snížit úrokové sazby, čemuž trhy přisuzují čím dál tím vyšší pravděpodobnost. Evropská centrální banka a Bank of Japan však o takovém luxusu hovořit nemohou. Snaha podpořit ekonomiku tak bude ze strany těchto institucí vyžadovat zřejmě ještě vyšší míru kreativity než doposud. Postupně se odhalující vliv kvantitativního uvolňování na produktivitu však ukazuje, že každá politika má svou cenu.