Vzrušenou debatu zastánců i odpůrců v médiích i na sociálních sítích rozvířil nápad ministryně Maláčové z ČSSD (ano, to je
ta partaj, co ještě nezaplatila dluh dědicům pana Altnera a je kvůli tomu v exekuci), aby všem dětem v mateřských a základních školách platil obědy stát.
Než začneme rozplétat postupně tento křišťálově populistický nápad si řekněme, že rodič, který nedá dohromady pět set korun měsíčně na obědy pro své dítě, je špatný rodič. Zejména také kvůli tomu, že levněji pořídit polévku a hlavní jídlo prostě nejde. Takové „finanční“ chování je tedy zcela v rozporu se zájmem dítěte.
Za pětadvacet korun pořídíte tak nejvýš polévku s jednou houskou. A dlužno dodat, že obědy jsou dnes dokonce víc dotované než za komunistů. Jistě si pamětníci ještě vzpomenou na aršík žlutých lístečků, kdy za jeden oběd se platily čtyři koruny. To by v poměru k dnešním cenám a průměrné mzdě představovalo částku zhruba čtyřicet korun. Dnes se platí pětadvacet až sedmadvacet korun. A ať nikdo nevypráví, že nevydělá za den 25 korun na oběd pro své dítě. Kdyby třeba teď v ulici rodinných domků písknul za plot, že kdo chce za dvě stovky shrabat listí na zahradě, vydělá na obědy za dva měsíce. Jen chtít. Místo toho se tady podporuje pohodlnost a smutné oči do kamery (hned poté, co paní uklidila ze stolu popelníček).
A nyní k těm argumentům, proč by se stát do takového dobrodružství neměl pouštět a proč by takové kroky už vůbec neměl dělat plošně.
Především, jde o marginální počet „hladových“ dětí, kdy jedenáct krajů ze čtrnácti již na obědy sociálně slabým rodinám přispívá. Střízlivým odhadem jde tak o zhruba dvacet tisíc dětí. Výpočet tedy je 20 tisíc dětí x 25 korun za oběd x 22 dní x 10 měsíců = 110 milionů korun. V případě plošného placení obědů by to představovalo částku šest miliard.
6 000 000 000 nebo 110 000 000? Rozdíl 5 890 000 000! Taková částka by mohla zbytečně vyletět komínem.
Obědy zdarma pro všechny by pak zcela jistě znamenalo, že by se začalo s jídlem plýtvat. Aneb, když je něco zadarmo, tak si toho lidé neváží, notabene, děti. To není výčitka, to je fakt. Pokud něco nestojí peníze, pak se to dostává z perimetru zájmu rodiny a málokdo by se staral, jestli vlastně dítě, třeba kvůli nemoci, z obědů odhlásil. A vzhledem k tomu, že zbytky z jídelen se už nesmí „dávat ani prasatům“, končily by nevyzvednuté obědy v odpadu.
Ale hlavně. Nic není zadarmo. Na to „zadarmo“ musí někdo vydělat. Při složené daňové kvótě u nás to znamená, že ten někdo musí vydělat tisíc korun na měsíční zcela dotovaný oběd! A teď ještě to tajemství, hořké jako čokoláda, které se v tom celém skrývá. Z daní by to bylo strženo všem. Ovšem, to je pravda jen částečně. V České republice je šest milionů tzv. státních pojištěnců. To znamená, že na tvorbě ekonomického bohatství země se podílejí čtyři miliony podnikatelů a jejich zaměstnanců v těchto soukromých firmách. Protože, pokud stát strhne státnímu zaměstnanci něco ze mzdy, tak v podstatě jde jen o přesun peněz z levé kapsy do pravé. Ale do těch kapes musí skutečné peníze odvést podnikatelé a zaměstnanci ze soukromé sféry, kteří je musí vydělat (!). Peníze totiž nerostou na stromech nebo nevznikají psaním projektů, jak si třeba myslí v řadě neziskovek.
Takže, socialisté, kteří tady už s Babišem a komunisty šikanují soukromý sektor snad ze všech stran, by jim chtěli urvat další kus masa a dát ho „zadarmo“ svým voličům.
Sdílet
Hodnotit
Autor článku
