Bydlení se dostalo do směsice nereálných slibů politiků

Donutíme developery darovat městským částem část bytů v připravovaných projektech. Blížící se komunální (a v některých obvodech i senátní) volby s sebou pravidelně přináší bizarní směsici nereálných slibů. Tento rok se do popředí zájmu lokálních politiků zcela oprávněně dostala také kritická situace na trhu bydlení.
To je po mnoha letech přehlížení a často i házení klacků pod nohy pozitivní. Konečně si i lokální politici uvědomili, že bezhlavé blokování jakékoliv výstavby je cesta do pekel. Bohužel se ale zdá, že přecházíme do druhého extrému. Nápady, se kterými nyní přichází jednotlivé politické strany, jsou totiž často velmi odtrženy od reality. Jak by asi vypadala ona bytová výstavba realizovaná státem či obcemi? Stačí se podívat na jiné stavby v jejich režii, které se často nepodaří dokončit bez výrazného zdražení. Takže by z těch v úvodu zmíněných patnáct set bytů mohlo být ve finále jen tisíc. Nebo třeba pět set. Anebo by cena kvůli „nepředpokládaným výdajům“ několikanásobně vzrostla. A to už vůbec nemluvím o vyvlastňovacích úvahách spočívajících v povinném převodu části bytů na obce či městské části.
I pokud by nápad státní či obecní bytové výstavby prošel, pokřivený trh s bydlením by to příliš neovlivnilo. Je totiž vysoce pravděpodobné, že bychom se až do konce volebního období žádného nového bytu nedočkali. Ani stát a obce totiž nedokáží překonat zásadní překážku, kterou je neuvěřitelně složitý proces povolování nových staveb. Naopak státní správu by více limitovalo také zadávání veřejných zakázek, což by přípravu projektu i jeho následnou realizaci ještě více oddálilo (viz například průtahy s modernizací dálnic).
Stát by proto měl nechat bytovou výstavbu převážně v rukou soukromých developerů, kteří s ní mají dlouholeté zkušenosti. Vstříc by jim měl vyjít hlavně v tom, že změní stavební zákon tak, aby výrazně zjednodušil a urychlil proces povolování staveb. Ten je u nás nejsložitější ze zemí EU, a pokud jde o jeho délku, tak patříme k nejhorším zemím na světě. Vždyť povolení většího rezidenčního projektu se táhne klidně i více než pět let.
Přitom není potřeba vymýšlet nová řešení, stačí se inspirovat na západ od nás, například v Německu. Stavební povolovací proces by například urychlilo, pokud by si stanoviska všech dotčených orgánů zajišťoval sám stavební úřad společně se zavedením takzvané fikce souhlasu. To znamená, že pokud by se dotčený orgán na výzvu stavebního úřadu ke stavebnímu záměru do určité lhůty nevyjádřil, považovalo by se to automaticky jako souhlas. Poslanci to nyní navrhli u takzvaných liniových staveb, ale myslím si, že by to mělo platit u jakékoliv výstavby včetně bytové. Nyní to totiž v praxi často funguje tak, že se na vyjádření úřadu čeká klidně i půl roku nebo více, což celý proces neúměrně natahuje. Existují úřady, které tuto taktiku zneužívají pouze jako obstrukci k oddalování nové výstavby. Za porušení lhůty pro vyjádření jim totiž žádná sankce nyní nehrozí.
Komunální politici by pak mohli více spolupracovat se soukromými developerskými společnostmi a vzájemně si vyjít vstříc. Není potřeba nesmyslně blokovat jakoukoliv výstavbu za každou cenu, ale naopak umožnit přirozený rozvoj dané lokality. A k tomu zdravá obnova bytového fondu zcela zákonitě patří.
Evžen Korec, generální ředitel a předseda představenstva EKOSPOL